Návrat pana Ryšánka

Ti mužové dva, ti se vryli v srdce, v srdce mého. Pan Ryšánek a pan Schlegl... Nerudovský příběh o jedné staré křivdě z minulosti je ve svém osobitém televizním provedení z počátku sedmdesátých let především hereckým koncertem Martina Růžka, který dokázal skromným, takřka nenápadným způsobem vystihnout hluboký lidský žal i sveřepou umíněnost. Ty jeho pohledy, něco fantastického. Ach, kdeže loňské sněhy jsou! (12.10.2016)

Tak, tak, realistická a nadčasová to látka. Však i v dnešních restauračních zařízeních, hospodách a hospůdkách, krčmách ba i v knajpách úrovně nepříliš vábné se vždy pár takových Ryšánků a Šléglů najde. Příběh ryze pravdivý, na tu křivdu jakoby si člověk mohl sáhnout, tak byla hmatatelná. Nerudu mám rád a Ryšánek patří, co se povídek tejče, k tomu nejlepšímu. (20.06.2020)

Mistrovský přepis Nerudovy povídky. Neokázalá TV inscenace dokázala skvěle zachytit nejen dobovou atmosféru, ale i psychologickou drobnokresbu Nerudových figurek, navíc s patřičným napětím v rozvíjení příběhu. Samozřejmě bez plejády tehdejších předních herců by se podobného účinku dosáhnout nedalo. Opravdový skvost. (19.04.2022)

Předně: náš dnešní postoj k Nerudovi zvroucňuje dálka let, která nás od něj dělí. Prostřednictvím všedních příběhů se nám zpřítomňuje odezněný tep časů, které si naivně představujeme lepšími, než byly, a hřešíme tak proti vší nesvobodě ve spárech habsburské orlice jakož i vůči všudypřítomné krutosti lidství; špinavý van jejích křídel ovšem obrací i stránky Malostranských povídek a ani ty nejsou prosty erupcí lidské nenávisti. Ano, Neruda byl opravdu skvělým „přiblížitelem dálky a posvětitelem všednosti,“ jak o něm napsal Šalda, který také zdůrazňoval, že nejvíce Nerudu doceníme v cizině (a to my na prahu nových staletí rozhodně jsme), a tak se můžeme směle dojmout vším smutkem, neměli bychom ale zapomínat na bolest vteřin, která nevyprchává s časem. Rážova adaptace této malostranské povídky je věrná předloze a stylově čistá, vyšperkovaná skvělými hereckými výkony (Martin Růžek, Bohuš Záhorský, Dana Medřická). Myslím si však, že poněkud příliš idealizuje atmosféru doby na úkor těch podpovrchových ran, časových i nadčasových. (30.06.2010)

Panatuju se, že když jsem na základce do čtenářského deníku měl jednu z povídek vypíchnout, zvolil jsem zrovna tuhle. Proto si jí docela pamatuju a vím, že oproti předloze je obsah výrazně pozměněn a rozveden. Z původního textu tak zbyl prakticky jen motiv dvou mužů, kteří sice sedí v hospodě u jednoho stolu, ale jsou přesto rozděleni kvůli ženě mnoho let mrtvé. Pan Ryšánek je v předloze obchodník, nyní je to vysloužilý nadporučík, kterému tato dávná zášť zničila kariéru. Všechno je však jinak, než se zdá, viníkem není jeho sok v lásce pan Schlegl.. Tak mě napadá, že s takovými změnami v ději by z příběhu šlo vlastně vystavět plnohodnotný film, něco jako Pokání :). Skvělé herectví pánů Růžka a Záhorského a paní Medřické (Duše? Hele, tamhle letí!). (26.08.2018)