Třetí muž

Skutečně nepostradatelný snímek raného politického thrilleru, jenž mívá na většinu diváků doslova omračující účinky,a to jak svým originálním pojetím nejen svého tématu, tak i experimentálním použitím skutečných exteriérů. Na mě pak dále zapůsobilo především hlavní hudební téma (Hádám, že se jedná o citeru.) (30.03.2005)

Tak tohle je opravdový majstrštyk, jenž si status legendy bezezbytku zaslouží. Nadchla mě neskutečně moderní režie, nadchla mě kamera, herci a především mě dostala nádherná citerová hudba. Film obsahuje několik scén typu "skorodokonalé"-na jejich vrchol patří bezpochyby nástup Orsona Wellese na scénu. Tma-světlo-Orson vykouzlí svůj nejlišáčtější výraz za zvuků citery a já se musel smát a uznale pokyvovat hlavou :) Takových scén v historii kinematografie není příliš mnoho... (19.07.2010)

Tak bohužel, šokující odhalení jsem tak nějak v průběhu filmu odtušil a furt mi prudil hudební doprovod, kterej se mi k tomuhle snímku prostě vůbec nehodil. Kamera opět výborná a hra stínů až neuvěřitelná. Závěrečná honička mi aspoň dojem trochu vylepšila. Bohužel tu geniálnost jsem ve Třetím muži nenašel. (13.01.2011)

Cítím se poněkud provinile, že se mi to nelíbilo. Mám rád noirové filmy, líbí se mi některé Greenovy knihy, ale tohle mne nějak nezasáhlo. Ano, vadila mi hudba jak z Řeka Zorby, která zde nemá co dělat, vadilo mi až groteskní pojetí (ačkoliv to německé dítě, jak vážně pronásleduje domnělého vraha, je až morbidně hororové), vadil mi hlavní hrdina, že je takový tupec bez charismatu, a i když má podezření, leze tygru do tlamy, vadily mi zbytečně nakloněné úhly kamery, zde bez jakéhokoliv vysledovatelného smyslu (v Občanu Kaneovi nebo v Bílé nemoci, ano, to symbolizuje, že je to s postavou nahnuté), a celý ten film mne prostě celou dobu lezl na nervy. Říkal jsem si, proč to nehraje charismatičtější herec a proč to nešlo táhnout víc dramatickou linkou? Proč všechna ta zlehčování a samoúčelné snahy o shazování žánru? Zklamalo mne to na celé čáře. Přišlo mi celkově kýčovité, povrchní a zápletka naivní až běda, příběh až příliš jednoduchý a přímočarý. (06.02.2015)

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího. (20.11.2016)