Zatóiči
Zatōichi
Samuraj
The Blind Swordsman: Zatoichi
Zatoichi: The Blind Swordsman
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrají:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (více)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (347)
„Ani s očami dokorán otvorenými vôbec nič nevidím” • Dovolím si tvrdiť, že Takeši "Masér" Kitano, doposiaľ vytvoril nielen svoju vari najambicióznejšiu snímku, ale zároveň vskutku i svoje snáď najlepšie kinematografické dielo, ktoré v žiadnom prípade už nikdy viac ani žiadne nasledujúce viacej neprekoná, keďže to už nie je možné, nakoľko sa takýto mimoriadne oceňovaný a vydarený, jidaigeki, akčný počin, podarí nakrútiť iba raz za život, podobne ako jeho predchádzajúcim nasledovníkom, ktorých「majstrovské diela」, sa zväčša pravidelne vyskytujú v naprosto renomovaných, filmových rebríčkoch, trebárs Wellesov Citizen Kane, ďalej povedzme i také Hitchcockovo Vertigo, či dokonca i Felliniho La Dolce Vita, alebo aj Coppolov The Godfather, pričom tým práve teraz sledujem najmä to, že sa síce Zatōichi, kvalitatívne týmto majstrštykom ani zďaleka nepribližuje, či nevyrovnáva, ale je s takou veľkou vervou a láskou divákom sprístupnený, t.j. nakrútený, že si svoje smelé stanovisko obhájim asi v takom zmysle, že sa v tomto príklade predsa jedná o režisérovo『Opus magnum』, aby sme boli odteraz konečne na tej správnej vlnovej dĺžke, skrátka, aby sme si poriadne rozumeli, čo má tým vlastne recenzent na mysli? • Predstaviteľ tohto slepého šermiara, znovu sedí na dvoch stoličkách a je mu dobre, čo to trepem, až na troch/štyroch, áno, aj v strižni spája tieto jednotlivé políčka dohromady vo fascinujúcej, strihovej skladbe... Nie, ešte sa rovnako osvedčil i po scenáristickej stránke (s niekoľkými esami v rukáve), čo sa konkrétne teda týkalo celkového vývoja udalostí a línie vzťahov medzi postavami, čím azda napokon prechádzam i k samotnému dianiu, v ktorom je možné ponachádzať viacero zaujímavých postáv, nielen v podaní samotného protagonistu, ale aj v podobách vedľajších (anti)hrdinov: hazardného hráča Šinkičiho, osobného strážcu Hattoriho Genosukeho a jeho ďalších, temných prisluhovačov, no najmä prostredníctvom optiky「dvoch gejší」, na ktorých je v podstate priamo postavený základný kameň, jednoducho povedané, od nich sa to celé odvíja, kryštalizuje, až sa to v samom konci komplet vykryštalizuje v tanečnej sekvencii, ako vystrihnutej z Milionára z chatrče, a tak aspoň viem, kým sa Danny inšpiroval? • Proste je vidno, že si na tomto vynikajúcom filme dali všetci zainteresovaní, čiže z hľadiska - hereckého - hneď pred kamerou, no súčasne i z toho režisérskeho, a to rovno za ňou, extra záležať, že bola absolútna radosť sa tomuto snímku s miestami komickými prvkami, počas 2. skvelých hodín, venovať, až som si normálne želal, aby sa tá záverečná sekvencia o malý kúsok ešte trošku natiahla. • Maestro, nakrútili ste zásadný film Vašej kariéry, ktorým ste ma nezvyčajne potešili. Vrelá vďaka Vám za to patrí. PS : Technické zložky, akými sú kamera & zvuk, sú kategóriami samými o sebe, veď potom uvidíte a budete počuť. ()
Film se samuraji, natočený trochu jako western, trochu jako jakuzácká gangsterka. Záblesky brutálního násilí a bizarního humoru dávají vědět, že Kitano není při oprašování klasického námětu kdovíjak uctivý. WTF momenty zároveň nikdy netrvají příliš dlouho, aby narušily pozvolné vyprávěcí tempo a znevážily celkovou serióznost snímku. 80% Zajímavé komentáře: oli.G, Max-Wesslo, Aiax, Anderas, MartinNDL ()
Můj první Kitano, prý dost netypický, se mi dost líbil. Samotná postava Zatoichiho byla velmi zajímavá, klidný vyrovnaný člověk, slepý a přesto soběstačný a nebezpečný. Hezké byly i vedlejší postavy, sourozenci, kteří chtějí pomstít svoji rodinu, bláznivý kluk od sousedů, ochránce, který se dá najmout, aby zachránil svou ženu...A ještě ke všemu taneční vložka (a tančila tam část herců včetně dětských představitelů) a humor v totální akční řežbě, tak to mě dostalo a bylo to moc příjemné překvapení, 4,5*. ()
Nevšední hudební složka, Takeshiho oblíbená hra v kostky, trochu toho Yojimba a japonské divadlo Kabuki s přesahem do Lord of the Dance.. Říká se, že kvalita samurajského meče se posuzuje podle dvou kritérií. Musí umět přeseknout sedm mrtvol navršených na sebe a ostří ponořené do řeky by mělo rozpůlit proudem unášený leknínový květ. Zatímco to první splňuje film senseie Kitana beze zbytku, tak nebohý lotos života nechává jeho čepel volně proplout v jemné harmonii tragiky a komiky - i přes tu hromadu mrtvol navíc nabitou spoustou pozitivní energie. Nějaké srovnání s mnou mimochodem stejně hodnoceným Kill Billem z kuchyně bláznivého Quinta asi není na místě, protože se jedná o zcela jinou soutěž, možná o zcela jiný sport. To musí vidět i slepý.. ()
Galerie (33)
Photo © Celluloid Dreams
Zajímavosti (6)
- Režisér Takeshi Kitano chtěl, aby bojové scény vypadaly co nejvíce realisticky, zatímco stříkaní krve chtěl mít extrémně přehnané. (pavel11)
- Michiyo Ookusu, která ztvárnila starší ženu, u které Zatoiči (Takeshi Kitano) bydlí, hrála Zatoičiho (Shintarô Katsu) partnerku již ve filmu Zatôichi umi o wataru (1966). (zelvopyr)
- Mnozí kritici filmu vytýkali že krev vypadá příliš digitálně. Kitano to však udělal záměrně aby film příliš nešokoval diváky, vzhledem k vysokému počtu mrtvol. Jeho požadavek byl, aby krev na obrazovce vypadala jako rozkvétající květy a aby jí bylo hodně. (Raztubyl)
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (méně) (více)