Na vlastní kůži

Formální i psychologická šeď a obrovská nuda, která se schovává za jakože kontroverzní a ve filmech nepříliš řešené téma. Sebepoškozování je samozřejmě fetiš hodný důkladné filmové sondy, ale té se Marina de Van ani v náznacích nepřibližuje a tabu se pokouší lámat jen ve dvou trochu explicitnějších scénách (které se ale, milí fanoušci extrémní kinematografie, nedají v nejmenším srovnat s každým druhým zástupcem New French Extremity). Chápu myšlenku o nemožnosti tenhle psychický blok nějak podchytit a postavit se mu, ale hlava mi nebere, proč jsem kvůli tomu musel civět na 90 minut ryzí filmařské křeče, která psychicky negraduje a v součtu nikam nesměřuje. (15.11.2021)

Artově pojatý body horror o mladé ženě, která se zraní a začne být na svém zranění závislá natolik, že se začne zraňovat sama. Neboť dochází k uvědomění, že teprve sebeubližováním si své tělo plně uvědomuje. Pomalé tempo zvýrazňujě obzvláště kontrast ze ztrátou individuality, kdy se hlavní hrdinka v pracovním procesu mění v pouhý pracující stroj, bez špetky lidství a získáváním hlubšího a pronikavějšího (až erotizujícího) vztahu k vlastnímu tělu. Parádní záležitost, které neškodí ani zdánlivá nedořečenost v závěru. Marina de Van, scénáristka i režisérka filmu a představitelka hlavní role v jedné osobě si mě získala svým charismatem a smyslem pro drama. (17.05.2017)

Chladné, prázdne a bez myšlienky. Hlavná hrdinka sa celý film proste iba reže, je to nechutné a to je všetko. Také Trouble Every Day bolo rovnako nepríjemné a pritom dokázalo vyvolať aj silnejšie pocity, ako len znechutenie. Alebo Gensov príspevok do ABCs of Death. Radšej siahnite po niečom z menovaného, táto samoúčelná krvavá ego onania za to ozaj nestojí. 35% (18.09.2013)

In My Skin je znepokojivý,psychologický horror! Vypráví příběh o ženě, která se zranila na párty,nevědomě si poranila nohu na velmi vysokém Levelu. Nechala si to zalepit náplastí, ale později si to celé zeškrábala v jizvy. Co začíná jako morbidní kuriozita brzy přejde k posedlému znetvořování! Film se soustředí na sebepoškozování velmi ohavným způsobem. Tohle je nutkání, které nemůže být kontrolováno ! Bylo zajímavé sledovat ženu, jak se sama devastuje,řeže nožem a pije svou vlastní krev dokonce i ve Společnosti! Tohle je prostě další Francouzká Sick Pecka,která na mně udělala dojem!! Nenechte se zmást nízkým hodnocením! Na IMDB má Rating 6,6! Mé hodnocení 75% (19.03.2013)

stává se mi to docela často a obyčejně si v takovém případě dovolím trochu sobecký pocit jisté privilegovanosti, ale v tomto případě mě pouze a čistě mrzí, že jsem asi jediný, kdo tento film pochopil. hlavně tedy s přihlédnutím k tomu, jak je to ve skutečnosti prosté. stačí najít téma, což ale také samo o sobě není nic složitého vzhledem k tomu, že to má přeci divák po celou dobu přímo před očima. z hlediska psychologie nejsou kompulze a fetiše nic mimořádného a už vůbec není spravedlivé o nich psát jako o druhu šílenství (viz obsah). naopak, má je každý. ale není divu, že se diváci snaží nevidět tu skutečnost tematizovánu ve filmu, protože i za ty nejnevinnější a nejneškodnější fetiše se lidé obvykle stydí. tento stud je spíše duševní poruchou, než samotná obsese. specifika života s méně obvyklou formou obsese jsou námětem Dans ma peau a je to téma nekonečně zajímavé už jen právě proto, že i ti nejsvobodomyslnější diváci ho zjevně vnímají jako nepřekonatelné tabu. ano, snad je to tím, že v tomto případě jde o posedlost vlastním tělem. narcismus je běžný a různé fetiše zase zdůrazňují tu či onu část lidského těla, ale co když v sobě člověk (úplnou náhodou) stejně jako hrdinka, objeví dispozice pro objevování zvláštního půvabu spíše pod povrchem těla, například v kůži. ano, i já jsem častokrát při sledování potlačoval velmi silné, fyzické nutkání odvracet zrak a i já jsem místy až tajil dech při sledování některých obzvlášť šťavnatých gore efektů (s hororem ten film ovšem nemá co společného) - a to nemyslím, obrazně, ale doslova -, ale to prostě patří k věci. to je třeba vidět, pokud se má divák pokusit pochopit, nebo si alespoň představit ty pudy, které ani hrdinka zjevně inteligentní a duševně zcela vyrovnaná a v neposlední řadě houževnatá nedovede vůlí ovládnout. s podobnými nebo vlastně jakýmikoliv fetiši se úzce pojí naprosté nepochopení ze strany okolí (v tomto případě paradoxně i diváků filmu) a důsledkem toho i naprostá izolovanost. to je přeci nesmírně silné a jímavé téma a Marina de Van ho zpracovala velmi dobře. jediné, co bych já osobně uvítal rozvést o něco víc, by mohla být hrdinčina touha se té animální vášni vzpírat, bojovat s tím, překonávat to a usilovat o to se vrátit zpět do normálního stavu (=normální ve smyslu společností dané normy). ovšem v tomto případě není fetiš jen neškodnou odchylkou od normy. některé mohou být destruktivní. a hůř - jiné dokonce sebedestruktivní. zajímalo by mě, jaký je to asi pocit sledovat se, jak hyzdí a ničí sebe samu, fyzicky, duševně i společensky, a nemoci tomu zabránit. k tomu všemu je třeba si uvědomit, že fascinace lidským tělem či jeho poškozováním je v malé míře relativně běžná. dispozice k podobné poruše má mnoho z nás. možná jen stačí počkat na spouštěč, který je zaktivuje. jak jsem už napsal, je to mimořádně silný film. (08.05.2014)