V temnotách

Na záver dňa som si nechal (údajne) to najlepšie, čo doposiaľ rok 2024 z pohľadu horor žánru ponúkol. “Out of Darkness” je prvou polhodinou fakt nutne zlo, no následne sa to dejovo prepne do lesného survivor módu, ktorý je takou tou dobrou, dobrodružnou zábavou, ktorá dokáže najmä v nočných hodinách nastoliť takú tú správnu, temnú atmosféru. Ja osobne som na riť nepadol, a aj tunajšie, celkové hodnotenie sa tak nejak zo dňa na deň prepadáva, keďže je otázne, či je toto vôbec aj horor. (01.03.2024)

Zpočátku docela otrava, když seznamovací půlhodinka s tlupou pravěkých lidí působí jako nutné zlo, ale jakmile se přepne do survival módu, tak je to paráda. Nádherně natočené, atmosférické, napínavé. A v závěru se ukáže, že Out of Darkness není jen očekávaná pravěká variace na Predátora, ale že má ten příběh i nějaký smysl a že je dobře konceptuálně vymyšlený. Hrdiny bych si ideálně představoval o level zdrchanější, nepůsobilo to na mě stoprocentně autenticky, ale na módu a péči o tělo lidí před 45 tisíci lety odborník nejsem, takže více neřeším. Každopádně první dobrá letošní žánrovka. (28.02.2024)

Po 4hvězdičkovým hodnocení většiny mých oblíbených uživatelů jsem asi očekával větší jízdu. Víc jak polovina filmu mě nudila a nebavila. Navíc většina je po tmě. Ani k postavám jsem si větší vztah nevytvořil. O nějaké atmosféře a napětí se u mě dá mluvit spíš až v poslední půlhodině. Kdy je vše samozřejmě podpořeno vynikající hudbou, zvuky a ruchy. K filmu bych měl ještě pár dalších výhrad ale nebudu hnidopich. Aspoň, že ten konec se povedl a vše bylo dobře vymyšleno což v mých očích snímek zvedlo aspoň na ty 3hvězdy. Opětovné shlédnutí ale zcela jistě vylučuji. (06.03.2024)

Takže ona západní země za mořem nebyly Kanáry, jak jsem se zprvu podle fyziognomie i jakoby semito-hamitské hatmatilky pralidí domníval, nýbrž Skotsko. Budiž, neřeším to. Nezdály se mi ani některé jejich účesy a hlavně ohozy. Ale pak jsem si vzpomněl na jakýsi text, kde se kdosi vysmíval naivním představám současníků o primitivních oděvech pravěkých lovců. Prý byly určitě mnohem sofistikovanější i hezčí, než třeba ony nedokonalé kožešinové sešívačky na obrazech Zdeňka Buriana. A souhlasím, že je to dost pravděpodobné. A oceňuju i originalitu (nebo aspoň neokoukanost) příběhu i jeho doby, příjemnou syrovost a skvělou hudbu. A mmch. o neblahém setkání Prvorozených s Druhorozenými pojednává třeba i skvělá Goldingova knížka Dědicové, doporučuju. (05.03.2024)

„Zrůda vrčí v kapradí, snad nás svěrač nezradí.“ Chválím noční les a skřeky ve tmě, husí kůži jsem měl jak Kopčem u skomírajícího ohníčku, který mu právě pochcal šavlozubý tygr. Ovšem humanistické finále se Stockholmským syndromem („Ty jsi zlá, oni mě krmili!“), to si strčte do... SKALNÍ OKÉNKO: [][] Členové tlupy: plesnivý dědek Prudakmet, náčelník Mrdoštěp (nazdařbůh do tmy), synáček Jefuč, bratrošvagr Mrmulík, těhule Rodízhladu a ošklivá čtyřicetiletá dvanáctka Mensesuž. [] Majetek: žádný. Co měli, zahodili, při WTF běhu za Mrdoštěpem, honícím zrůdu. [] Domácí zvířectvo: Prapsa ani praprase neměli, jen pravlka, z posedávání na studených balvanech. [][] Coby tlupa metrosexuálů s účesy od kadeřníka, moderními kalhotami a vaťáky typu gulag, provandrovali bez mapy půl paleolitické Evropy, aby ve finále neuměli trefit z lesa ven. Hlad neřešili lovem, ale cimrmanovsky: „Sníme psy.“ Místo pterodaktylů nad nimi kroužil dron s kamerou, která se občas převracela vzhůru nohama, aby ukojila Cummingovy umělecké ambice a nasrala Omnibuse. Povedlo se. (11.03.2024)