Rivalové

Challengers sice mimo jiné disponují fantastickými dialogy, ale excelují především ve vyobrazení tenisu jakožto neverbální komunikace. Luca přeskakuje mezi dějovými liniemi jako míček po hřišti, Trent a Atticus zase jednou dodávají fantasticky energický hudební podkres a hlavní herecké trio, v čele se Zendayou, potvrzující svůj status absolutní filmové hvězdy, dělá z každé scény strhující podívanou. Snad trochu příliš dlouhé se zbytečně roztáhnutým závěrem, ale zároveň jsem se vlastně ani na chvíli nenudil a jsem s úplně finální scénou nadměrně spokojen, takže to pořád vystačí na slabších 10/10. Zatím film roku (28.04.2024)

Zatím patrně nejstylovější film letošního roku. Luca Guadagnino povýšil melodrama s milostným trojúhelníkem na něco většího - mám ještě teď pusu dokořán, protože jsem něco tak geniálního nečekal. Samozřejmě je to herecký koncert všech tří zúčastněných, ale kdyby jenom to - je to nádherně sestříháno, skoro celou dobu do publika práší Reznorův a Rossův božský soundtrack a hlavně - já se po celou dobu nemohl nabažit těch esteticky nádherných záběrů na oba challengery. Mike Faist a Josh O'Connor jsou tu tak moc sexy, že už ani víc sexy být nemůžou. Ty jednotlivé scény s nimi... Úplně jsem z toho odvařený a fakt nemám slov. Je to zkrátka film přesně pro mě. (28.04.2024)

Pohádka či banální romance povýšená především Lucou a jeho týmem na renesanční sochu, na níž člověk zírá, jak na zjevení, i když je to "jen nahatej chlap z mramoru". Reznor s Rossem svým nervózním technem gradují sebebanálnější scénu na thriller, u nějž se člověku potí dlaně. Hudba je tak dominantní, že chvílemi se střídá nastavení, zda je ona doprovodem filmu či film doprovodem jejím.  Nakonec ještě hiťák k titulkům, kde jsem už jen vydejchával s papulou dokořán, hučí mi z toho v hlavě ještě druhý den... Challengers samozřejmě nedosahují božského a magického Call me by your name, spíše tu cítím tendenci si udělat film pro radost, až si i při nadměrné divácké spokojenosti říkám, jestli to není minimálně od Lucy a Trenta trochu plýtvání materiálem. Zrovna tihle dva ale asi mají munice ještě dost. (25.04.2024)

Vypravěčskými a stylistickými nápady novinka dalece přesahuje standard sportovních dramat a tradičně vykreslených milostných trojúhelníků. Na Rivaly se krásně dívá a u toho můžete také skončit – chytře seskládaný snímek plný výpustek a dvojznačností však nabízí i velmi poutavou výpověď o problémových rovinách vrcholového sportu a výkonového přístupu ke vztahům. Více zde. (26.04.2024)

To už se dlouho nestalo, abych očekávala prudu a dostala jsem filmový bombónek. Hudebně neskutečně nabušený combo, kamerový záběry neotřelý a hodně zajímavý a scénář předčil má očekávání. Power play mezi jednotlivými charaktery zde byla velmi věrohodně vykreslena a i tak byl prostor pro divákovo překvapení, sezení na okraji židlí a očekávání, co bude dál. Josh je nepřekonatelný, Mike mu skvěle sekunduje jako herecký sparingpartner a o Zendaye si stále myslím a budu myslet, že je Disneyová princezna se skvělým PR, kolem které je až zbytečný hype. Člověk jí totiž tady prostě to mateřství nevěří. Navíc se nám tu rozšiřuje takový nešvar, že takovéto hvězdičky, které nemají ošahaná prkna, co znamenají svět, se až moc spoléhají na porty a jejich mluvený projev je velmi nekvalitní. Což se odráží na snad jediném škraloupu filmu, který přiřazuji velmi špatnému zvuku. A ano, některé záběry by lépe vynikly ve zkrácenější verzi. S nostalgií jsem zavzpomínala na natáčení podobně nervy drásajícího, ale o stupínek přeci jen lepšího zpracování slavného zápasu Borg/McEnroe (2017), kdy jsme několik týdnů trávili na Štvanici a přesně stejně jsme měli vykroucené krky a z přípravy a soustředění Shii LaBeoufa mezi záběry šel strach. Takže si dovedu představit práci, co za jednotlivými návaznostmi, sety, matchbally a propocenými tričky stojí. Skvělá práce, jsem ráda, že jsem tomu dala šanci. (23.05.2024)