Barmská harfa

Jednou jsi vojákem, navždy jsi vojákem. Nelze odpustit, nelze zapomenout. Tento film nerozlišuje mezi vítězi a poraženými, nesnaží se pochopit, ale přijmout co se událo. Jedině pak bude možné jít dál. Slova o ničem nevypovídají, závěrečný dopis jen shrnuje nesené poselství. Poselství, které by mělo být předáváno z generace na generaci (během nejdůležitější části kamera nezabírá vojáky, ale věčně plynoucí řeku). Podstatné je řečeno hrou na harfu, jejíž zvuk už mi nikdy nebude znít jako dřív. Sledovat Barmskou harfu znamená podstoupit náročnou a smutnou pouť, ale na jejím konci… kousek naděje. Evropan ani Američan by podobný film o válce nenatočil, pochopí jej ale každý. 90% Zajímavý komentář: vypravěč (19.12.2010)

Krásný, podivuhodný film o osudech několika japonských vojáků v Barmě těsně po skončení 2. světové války. Téma však může klamat - ačkoliv tu totiž válka a smrt nezůstanou stranou, snímek je o něčem jiném, vlastně o mnoha věcech. Těžko jej vystihnout. Vypráví o hudbě přemáhající hranice, o nových začátcích a o smíření. Vypráví o dobru a činí to věrohodně, což je strašně těžké, pro padlého člověka mnohem těžší než ukázat zlo. Vypráví také o touze silnější než je touha po domově, o zvláštním převratu v lidském srdci, jejž bychom v křesťanském kontextu a západním slovníkem snad mohli nazvat "povoláním k zasvěcenému životu." (10.06.2009)

Film o cestě k sobě samému v čase, který se zdá plynout již jen ze setrvačnosti, který je plný zkázou a bolestí. Tedy v čase, který toho, kdo dýchá jeho nedýchatelný vzduch, může vytrhnout z vlastních kořenů a vystavit dravčímu zobanu pochyb nad smyslem bytí, nad možností žít, se hlavní hrdina dotýká duchovní pravdy, která se mu – snad jen jakoby náhodou – odkryla na jeho trýznivé pouti. Střet s definitivností u něj zpřetrhal pouta s jeho dosavadním životem – podobně jako u hlavního hrdiny ruského filmu Vzestup – a on pohlédl na svět z pozice konce. Za naprostého chaosu, rozkmitávajícího smysly do naprostého nebytí, dokázal stanout a být. Je to heroismus svého druhu, uchránit se pokušení smrti. Barmská harfa je skvělým svědectvím o tomto vnitřním přerodu. (28.05.2010)

Ďalší so série japonských filmov, ktoré svojským a o to viac originálnym spôsobom rozoberajú nejaký aspekt súdobého sveta a vnášajú do neho svoj poetizmus. Aj napriek tomu, že Barmská harfa vychádza z románovej predlohy, je citeľné že režisér Kon Ichikawa vytvoril nestarnúce, a veľmi pôsobivé dielo. Jednak je to film v ktorom je herecký prejav všetkých zúčastnených viacej priblížený realite - vplyv divadla Kabuki a expresívneho hereckého prejavu by sme tu ťažko hľadali. Film je obohatený o spirituálnu rovinu, prítomnú vo filme vďaka budhistickej viere a premeny vojaka na budhistického mnícha. Táto premena je systematická, dramaturgicky bezchybná. Vďaka tomu film funguje aj čo sa týka predávania emócií. Ďalším prvkom, ktorý stojí za to spomenúť je hudba. Či už sa jedná o spev, alebo brnkanie na harfe - príbeh je tým značne odľahčený. Vystačí si bez naturalistických sekvencií aj keď niektorým scénam nemôžem uprieť ich silu. Krásne podaná dráma zo života vojakov - ktorých súdržnosť je ďalším zaujímavým a silným motívom tiahnúci sa celým filmom, ktorá rozpráva o následkoch vojny na duši bojovníkov - v ktorých žilách koluje česť v priamom kontraste s túžbou prežiť a vrátiť sa domov. Jeden z najpôsobivejších Japonských filmov, aké som mal možnosť vidieť. (20.03.2012)

Současná japonská produkce, kterou sleduji, je v krásném kontrastu s těmihle starými, pomalými, přemýšlivými a krásnými filmy. Vojsko, které zpívá písně a jde do bitvy, muž, který se rozhodne, že každý zasluhuje takové pohřbení, které je hodno člověka. Krásné a přitom dojemné, i když je to na pozadí války. Zajímavé kombinace, které jsou Japoncům tak blízké. (06.01.2015)