pwh

Bunuela údajně inspiroval vlastní erotický sen, v němž si užíval s jeptiškou. Natočil film o střetu křesťanských ideálů s drsnou realitoui i o střetu duchovních hodnot s nejnižšími lidskýmni pudy, aniž by se při tom snažil dojít k nějakému závěru, čí vložit do filmu nějaké hluboké poselství. Podobně jako v předchozím Nazarinovi tu máme postavu, jež se v souladu s křesťanskou vírou snaží pomáhat bližním, což se krutě obrací proti ní. Dostala mě mj. scéna, kdy Fernando Rey uspí Viridianu a nad jejím tělem pak bojuje s pokušením. A řada dalších drobností. V jedné analýze se autor textu zmiňoval o falickém tvaru držadel švihadla, jež se ve filmu co chvíli objevuje. Sám bych si toho možná nevšiml. Obzvláště patrné je to při jeho prvním zjevení, kdy vidíme siluetu držadla proti světlu. Podobné asociace vzbuzuje scéna, kdy Viridiana zkouší dojit krávu (tvar vemene) a najednou zaskočeně pocítí zábrany. Ovšem tohle prolínání erotických a křesťanských symbolů vytváří pikantní úchylnou atmosféru. Scéna mejdanu žebráků je roztomilá. Obzvláště se mi líbí moment, kdy sledujeme gauč na němž sedí malé dítě s nevinným obličejem (jak ze svatého obrázku) a zpoza gauče vykukují nohy živelně souložícího páru - ty dva světy v jednom statickém záběru. A pak ta vypečená parafráze Poslední večeře. Atmosféra filmu je úžasná - neurčitě znepokojivá a tak nějak dráždivá v tom nejlepším smyslu slova. Toho je dosáhnuto velmi neokázale. Třeba když je malá holčička okřiknuta, aby si nehrála pod stromem oběšence, neb to přináší neštěstí. Jako správnej neposlušnej harant de holčička blbnout se švihadlem právě pod zmíněný strom. Následuje dlouhý záběr na její poskakující nohy doprovázený šustěním trávy. A znepokojivý pocit je na světě:) Z celého filmu (zvláště scény s žebráky) vyzařuje cosi zrůdného a zároveň groteskního podobně jako z Goyových obrazů. Docela chápu pohoršení a skandální přijetí, jehož se film ve své době dočkal, i když dnes už tolik šokující jistě není. Bunuel byl v té době jedním z nejodvážnějších filmařů a dokazoval to velice kultivovaně, bez laciných nechutností, bez nichž se zpravidla neobejdou dnešní rádoby odvážní filmaři.

Když se Wenders po několika zahraničních projektech vrátil do Německa, pocítil touhu natočit hold Berlínu s jeho atmosférou. Když přemýšlel, jak to udělat, napadlo ho ukázat Berlín očima andělů. Nápd dosti bizarní. Měl jisté pochybnosti, jest-li bude použitelný pro film, ale zkusil to a dobře udělal. Z pohledu andělů vypadá město velice poeticky, melancholicky...a nádherně. Velkou zásluhu na tom má vedle netradiční a citlivé režie i nádherná kamera s rozevlátými pomalými jízdami a poetické dialogy. Andělé dokážou slyšet myšlenky lidí, a proto drtivou většinu dialogů tvoří vnitřní monology. Místy jsou některé věty možná až příliš přepoetisované, ale v mezích přijatelnosti. Ač zde máme jednoduchý příběh o lásce anděla k lidské artistce a jeho touze pocítit na vlastní kůži, co cítí smrtelníci a jeho následné přeměně v člověka, značnou část filmu tvoří útržkovité scény v nichž andělé sami neviděni se schovívavým porozuměním sledují hemžení ldiček s jejeich drobnými i vážnými problémy a pochybnostmi a snaží se utěšovat trpící. Film je tak nejen holdem Berlínu, ale především člověčenství a životu s jeho drobnými nenápadnými krásami, jež si většina z nás vůbec neuvědomuje. Samozřejmě nezastírá ani krutost světa, jež nám právě andělé pomáhají překonávat. Když po projekci v Cannes vyšli diváci ze sálu, začali se údajně rozhlížet po výškách, zda náhodou někde nezahládnou... možná je napadlo, že nejsme tak sami jak si myslíme, a naše hořkosladké existence někdo z jiného světa pozoruje a soucítí s námi. Jako by ten film pojmenoval něco, co dosud všichni jen tušili. Vnímavé diváky s otevřenou duší by mohl přimět lépe vychutnávat obyčejné krásy světa a snad i dovést k větší empatii s lidmi s nimiž se o tento hrůzný i nádherný svět musí dělit. Nebe nad Berlínem taky inspirovalo nejapnou americkou variaci Město nadělů, z čehož vyplívá, že z jednoho námětu lze uplácat jak připitomělou romanci, tak fascinující filmovou báseň.

Ač dnes už nejsem, tak bezvýhradně nadšen jako kdysi, pořád zůstává 8 1/2 jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Pokud jde o výhrady, především by tomu filmu prospělo zkrácení některých scén. A co že mi na filmu vyhovuje? Především téma (tvůrčí krize režiséra) je mi velice blízké. Pak hodnotím kladně nenásilné skloubení reality, v níž hlavní hrdina žije, s jeho vzpomínkami a představami. Obzvláště mě zaujalo zobrazení sexuálního probouzení v dětství hrdiny a následně hrdinova vzbouřeného svědomí - to vše vyjádřeno vizemi. A také scéna, v níž Guido uníká před svými reálnými problémy s ženami do fantasie, v níž je majitelem harému. Strach z reality si ho samozřejmě najde i tady a v harému vypukne proti němu vzpoura... Fellini tentokrát nezaměřil svuj typycký výsměšný pohled jen na svět kolem sebe - tentokrát svět salonních intoušů (najdeme tu i trefnou karikaturu kritiků), ale i sám na sebe. SPOILER Guido se snaží vytvořit silné a pravdivé dílo a věří, že toho nejlépe dosáhne, když použije své životní zkušenosti. Neuvědomuje si ovšem, že právě jeho neschopnost říkat pravdu a přiznat si vlastní chyby jej nutí všechno překrucovat, a proto se práce na jeho výtvoru neustále dostává do slepé uličky. Až po závěrečném "kolapsu" snad trochu pochopí, že nezbývá než zamést před vlastním prahem a že skutečné hodnoty jsou někde jinde než v intelektuální nadřazenosti a tak možná objeví cestu z tvůrčí i životní krize. Optimismus posledních okamžiků filmu se může zdát naivní, ovšem ve filmu je naznačeno jen, že našel jistou cestu, ne už jest-li po ní dokáže jít. Na jeho snahu polepšit se a prosbu ke své ženě, aby ho zase měla ráda, reaguje tato slovy: "Já to zkusím, ale musíš mi pomoct". Zkrátka nalezení cesty není ještě vítězstvím, takže bych to s tou naivitou závěru neviděl tak zle.

Tenhle u nás takřka neznámý film byl pro mě jedním nejsilnějších zážitků poslední doby. Nádherná vizuální stránka a neméně nádherný příběh. Začíná v posledních dnech druhé světové. Setkáváme se s oddílem japonských vojáků na Barmě včetně hlavní postavy - Mizušima miluje hudbu a často obšťastňuje kamarády hraním na svou nerozlučnou harfu. Vzhledem k obecné představě o japonských vojácích působí tahle skupinka jako nějak příliš velcí pohodáři, ale film je o něčem jiném. Když se po kapitulaci Japonska jiný oddíl (mnohem bližší našim představám o Japonsku) odmítá vzdát, vyrazí s nimi vyjednávat právě Mizušima. Jeho mise je neúspěšná. Mizušima je odříznut od svého ddílu a v následujících dnech bolestně objevuje krajinu, kterou se přehnala válka - krajinu poničenou, posetou mrtvolami. Mizushima najde novou chuť do života, když se ho ujme budhistický mnich a sám přičichne k budhistickému světonázoru. Nový smysl života najde v pohřbívání mrtvých a obnově zničené země. Jednoho chlapce naučí na harfu svou oblíbenou melodii. Ostatní vojáci žijí mezitím v nejistotě, co se s jejich oblíbeným druhem stalo. Domnívají se, že patrně zemřel...až jednoho dne zaslechnou jistého chlapce hrát povědomou melodii. Jak už název napovídá hudba zde hraje důležitou roli, někde je i použita jako nástroj komunikace účinnější než slova. Od skvělé úvodní scény "ten den jsme se dozvěděli, že válka před třemi dny skončila", přes "kdo tě naučil takhle hrát" a především jednu z posledních scén, kdy Mizushima nepromluví, ale ve velesmutné melodii obsáhne všechno co cítí a co v posledních letech prožil....a naslouchající jeho vzkaz pochopí - tohle řadím mezi nejpůsobivější scény všech dob - až po závěrečnou větu z filmu, "a až mi bude někdy smutno...vezmu svou harfu a budu hrát..."

Dosud moje nejoblíbenější lynchovka. Připadá mi filmařsky nejčistší (když odmyslím jeho "normálnější" filmy jako Straight Story). Domnívám se, že aby měl člověk opravdu rád Modrý samet musí mít v sobě kus Jeffreyho Beamonta. Především jeho zvědavost vůči věcem, jež se ve slušné společnosti nevytahují na denní světlo. Poprvé jsem se setkal se sametem ještě na základní škole, v době kdy naše zemička prožívala první šok z fenomenu Tarantino a vzhledem k tomu, že jméno Tarantina bylo zpravidla vyslovováno jedním dechem se jménem Lynchovým, vyhrabal sem, když sem byl jednou sám doma, tenhle kousek s otcovy videotéky. Tohle konzumování téměř zakázaného ovoce mi pak dávalo jistý pocit zpřízněnosti s Jeffreyem...Tenhle film taky umožňuje hledání různých skrytých významů. O uchu jako symbolické bráně do podvědomí už toho bylo v různých rozborech řečeno dost, ale dají se najít i další věci. Třeba jednou z prvních věcí, kterou Jeffrey při svém pátrání zažije je bizarní erotické dobrodružství se zralou ženou. Je to právě ten typ ženy, kterými bývá muž sexuálně přitahován v jistém stupni vývoje než ho začnou zajímat vrstevnice. A ta scéna je natolik podivná, že může trochu připomínat předpubertální sen...Tak by se dalo pokračovat, ale není to nutné. Člověk se může i bez toho nechat unášet bizarní, znepokojivou atmosférou filmu. O Lynchovi se říkávalo, že celkem nesmyslně vykrádá filmy Lousie Bunuela. Toho mám sice mnohem rači, ale zrovna v Modrém sametu na mě to odhalování perverzních tajemství skrytých pod spořádaným povrchem zafungovalo lépe než třeba v Krásce dne. I když ta je samozřejmě mnohem elegantnější.

Neviděl sem první verzi z 50. let, ale tohle novější zpracování mě zaujalo mimořádně. Film se odehrává koncem 19. stol. v jedné odlehlé horské vesnici, kde se udržují dosti drsná pravidla. Každý občan je po dovršení 70. let. kdy je už nepoužitelný k práci, odnesen do hor, aby tam zahynul a nepřekážel. Krádež se trestá pohřbením za živa atd. Navzdory vší krutosti je tohle jeden z filmů, kterým se podařilo v sobě obsáhnout krásu i hrůzu světa a trochu místa zbylo i na humor. Současně má ten film výborné postavy. Dají se tak nějak lidsky chápat, i když s jejich jednáním nemusíme vždy souhlasit. Jedna herečka si jen kuli své roli nechala dobrovolně vyrazit 2 zuby. (i o téhle až sebevražedné snaze dokonale a obětavě plnit úkoly typické pro japonskou mentalitu film mimo jiné vypovídá) Historky z vesnice jsou prokládáný dost unikátnímy záběry na boje a páření všelijaké havěti, něco takového se ve filmu jen tak nevidí. Možná v nějakém dokumentu, ale tady se to přirozeně doplňuje s poetikou ostatních scén. Navíc je tím krutost lidí srovnávána s krutostí přírody a snímek tak získává zvláštní přesah. Prostředí horské vesnice je navíc dost zajímavé i vizuálně, zvlášť když se během filmu vystřídají všechna roční období (to se kameraman vyřádil)...Doporučuju...