Noir

Ze začátku jsem Noiru příliš nevěřil, sice tam byla zajímavá zápletka, nebo spíš mě seriál dokázal navnadit na ono velké tajemství kolem významu „Noir“, ale chybělo mi tam něco víc, co by mě k seriálu opravdu připoutalo. Akce byla fajn, na anime z roku 2001 vlastně úplně super (třeba při scéně s přestřelkou na schodišti jsem si s úsměvem vzpomněl na nejnovějšího Johna Vicka), ale chyběly mi tam výraznější emoce, nějaké intenzita (jako že se něco důležitého děje) a vůbec mi to přišlo v první polovině strašně roztahané. Mému dojmu absolutně nepomáhalo to, jak seriál neustále opakoval některé záběry, spíš naopak a když už jsem viděl během šesti dílů snad popáté mrkající malou Mireille, která právě našla svoje rodiče, tak jsem si říkal „Proč?“. Tyhle záběry, s kterými chtěli tvůrci navodit atmosféru a připomenout důležité okamžiky v první půlce fungovaly naprosto obráceně a obzvlášť při binge watchingu (sledování co nejvíce dílů seriálu v jednom kuse) to vysloveně štvalo, přišlo mi, že mě to okrádá o čas, že tím trpí atmosféra, že to celý příběh zbytečně natahuje. Stejně tak byla kvalita některých „případů z běžného života nájemných zabijáků“ značně kolísavá, občas jsem si novou zakázku dívek slušně užíval, většinou když byla nějak výrazněji propojená s hlavní zápletkou celého seriálu, nebo se objevila nějaká opravdu povedená záporačka (ano záporačka, většina mužských postav v tomhle seriálu totiž nestojí absolutně za zmínku, snad kromě strejdy Mireille a našeho Miloše Havla), ale byly tam i díly, které kdybych vynechal, tak by se asi nic nestalo. Stejně tak rozplétání všech tajemství působilo hodně zdlouhavě, vždyť ještě u nějakého šestnáctého dílu jsem si připadal, že hrdinky vlastně pořád znají akorát tak jméno nepřítele a nic moc navíc. Poslední výtka je pak absence krve, u seriálu, kde tolik lidí zemře, působí fakt, že je na obrazovce krev asi jen ve dvou scénách, opravdu hodně divně, nepřirozeně, jako kdyby tam ani neumírali lidi. Jestli to byl tvůrčí záměr, stejně jako u již zmíněného opakování scén a snahy autorů o minimum emocí, protože jde přeci o příběh nájemných zabijáků, netuším, ale pro mě nic z toho příliš nefungovalo. Naštěstí i v té první polovině byly opravdu skvělé díly, zvláštní ale je, že jako nejzajímavější a nejsilnější bych označil noční čajovou party. Co u mě hodně zvedá celkový dojem je pak polovina druhá, nebo spíš ta úplně poslední třetina (od návratu na Korsiku). V momentě, kdy vše dostane spád, začnou se už opravdu odhalovat všechna tajemství, začnou reálně pracovat emoce, a i ty atmosférická opáčka některých záběrů najednou fungují, je z Noiru 5* zážitek. Další věc, co seriál po celou dobu neskutečně tahá nahoru a co je tu prostě vynikající, je soundtrack od Juki Kadžiury. Stejně jako u .hack//SIGN i tady je ta doprovodná hudba prostě něco nezapomenutelného, nejde jí nevnímat, ale tentokrát podle mě na 100% pracuje pro anime a perfektně ladí s tím, co je na obrazovce. K tomu i zde obdivuji širokou paletu hudebních motivů, s kterou autorka přišla, jsou tu epické chorály, někdy kombinované s trochou té elektroniky, ale třeba i skladba u které se vám hned vybaví Itálie, jindy zase přijdou na řadu dudy… Tohle je za mě ukázka rozmanitého a úžasného hudebního soundtracku, další důkaz toho, proč si práce Juki Kadžiury vážit. Když k tomu přidám povedený opening a ending, tak hudebně je Noir jasných 11/10. Ve výsledku jsem si Noir užil, v závěru hltal doslova každý díl a chápu jeho vysoké hodnocení, přesto ale nemůžu zapomenout na své úvodní rozpaky, prostě na to, že mě ze začátku úplně nevtáhl. 7,5/10 (27.04.2023) (méně) (více)