Harakiri

Tragický příběh samuraje/rónina, kterého bída a ztráta rodiny dohnaly až k rozhodnutí spáchat harakiri. Děj je samozřejmě podstatně komplikovanější, vyprávěný velmi pomalým tempem v dlouhých, pečlivě aranžovaných záběrech. Několika krátkých soubojů se dočkáme až v úplném závěru. Přesto je snímek strhující a jeho síla až fascinující. Zaznívá zde také kritika pozlátka samurajského kodexu, kterým se každý zaklíná, ale málokdo skutečně řídí. (22.02.2012)

ocenenia : MFF Cannes 1963 - Špeciálna cena poroty ◘◘◘◘ Vynikajúco podaný príbeh o tom, že aj samurajská česť je častokrát stavaná iba "na piesku", a že rozpor medzi hrdosťou a ľudskosťou tvorí častokrát tie najväčšie tragédie. Tak isto dosť veľký pluvanec do tváre tých, pre ktorých je samuraj automaticky stelesnením ušlachtilosti a cnosti, no Kobajaši ukazuje, že napriek dodržiavaniu princípov, vnútro každého človeka môže byť skazené, pokrytecké, a že aj samuraj (v podstate metafora "čestného človeka") častokrát kladie diplomaciu a vlastnú hrdosť nad princípy ľudskosti..... Film samotný sa pohybuje v troch rovinách - veľmi pomalej prítomnej rovine, kedy Nakadai rozpráva svoj príbeh (niektorých môže dôstojnosť a pomalosť podania nudiť), v sociálno-dramatickej historickej rovine, až nakoniec obe tieto roviny logicky ústia do úžasného akčného, veľmi sugestívneho finále.... A záver? ten bol tak trpký, že človeku zhorkne slina - na plátno prevedené klasické porekadlo, že "Dejiny píšu víťazi".... Skutočná pravda je prekrytá nánosom ľudskej pýchy, namyslenej ľahostajnosti, slabosti uznať si vlastné pochybenia, a najmä, snahou prekryť svoju úbohosť svojou fiktívnou "ctihodnosťou" (06.01.2012)

Reálne zobrazenie doby po občianskej vojne, kedy samuraji nemali možnosť sa zamestnať a začali žiť v biede. Samuraj bez pána sa nazýva Ronin a títo muži čo sa vybrali cestou meča neboli do bežnej práce pre roľníkov a dedinčanov braný. Vo filme podal vynikajúci výkon Tacuja Nakadai. Príbeh je tak koncipovaný, že postupne hlavný hrdina rozpráva o tom čo sa stalo v minulosti a tak je divák držaný stále v napätí. Vo filme veľmi nejde o súboje s mečom, ale skôr o hodnoverné zobrazenie doby a zobrazenie neprávostí, ktoré sa diali v tej dobe. Mňa film veľmi bavil a ukázal mi, že tam kde všetci hovoria o cti niekedy je to len spôsob ako vyzerať dobre. Pretože čím vyššie postavený človek tým horšie veci môže robiť. Vo filme je vidieť aj to, že niekedy stačí malá vec a človek môže stratiť všetko. (03.08.2015)

Seppuku je mistrovským dílem japonské kinematografie. Dramatický příběh samuraje toužícího po pomstě je podbarven naturalistickými scénami a depresivní atmosférou, vytvořenou skvělou hudbou a také tím, že kromě herců a staveb ve filmu není skoro nic (většinou žádné větší vybavení místností, liduprázdné ulice ...). Nejvíce na mě zapůsobila scéna jednoho ze soubojů - ta cesta tím hřbitovem, kde je to vyloženě náhrobek na náhrobku, a následující souboj na poli za silného vichru, to byl opravdu skvělý zážitek. (07.06.2009)

Dějově jednoduchá historka, leč až archetypální sociální síly a funkčně ozvláštněná sérií flashbacků. Vypiplané obrazové kompozice, požitkářsky zvolna gradovaný rytmus. Herectví Tatsuje Nakadaie žeru už od Lidského údělu a tady snad ještě o malounko víc. Závěrečný souboj nemá eleganci svého nepochybného dědice Kill Billa, ale ta těžkopádnost na mě působila sugestivně, realističtěji než obvyklé efektní balety s katanami. Celek rozhodně lze srovnávat s nejlepšími historickými Kurosawy a nevím, kdo má vlastně navrch. Kurosawa je velkolepější, Kobajaši jde víc pod kůži, na západního diváka úspěšně míří oba a já se přece nebudu tvářit, že jím nejsem. (16.03.2013)