Harakiri

Výlet do dávné japonské historie, kdy padalo mnoho pánů a jejich bývalí samurajové se toulali zemí o hladu a bez prostředků. Toto je příběh jednoho takovéhoto ronina. Zatímco všichni čekají na jeho sekundanta (toho, kdo mu po provedeném harakiri usekne hlavu), vypráví ronin svůj životní příběh. A na harakiri samozřejmě dojde taky. (13.07.2020)

Strhující snímek, který na pozadí příběhu několika róninů mistrně vystihuje rozdíl mezi opravdově čestným jednáním a používáním pojmu "cti" jako pouhé "povrchní ozdoby", za kterou se schová kdejaké svinstvo. Závěr filmu poukazuje i na rozpor mezi skutečným průběhem událostí a jejich oficiálním podáním. Ozdobou "Sepukku" jsou suverénní herecké výkony a Kobayashiho režie, která je zárukou mimořádné formální zdařilosti snímku. (15.06.2009)

Japonský duch.¬         Harakiri je japonský film. Tím je řečena největší část pravdy z pohledu nás Evropanů. Bez ohledu na kvalitu zpracování námětu jsou totiž jeho zpracování a jeho vnitřní složky ne-Japonci natolik vzdálené, že průměrný nepoučený divák bude v pokušení hodnotiti tento snímek jako pouze průměrný. Také já — jako ryzí Evropan — musel jsem se zamysleti a "ponořiti se" do ducha příběhu jaksi po japonsku, aby mi byly odhaleny jeho pro mne jinak skryté kvality. Nejsem totiž "intelektuálním" divákem, a jako takovému mi je cizí obdivovati jaksi už dopředu díla určitého "neobvyklého" či "zajímavého" podání. (Proto "intelektuálové" často hodnotí jsouce uchváceni stejně vysoko dílo výjimečné jako v podstatě prázdné či nepodařené — že, hanakonochi?.)¬                 Svým sociálně-kritickým tnutím do duše japonské historie je případné přirovnati Harakiri k nejlepším historickým dílům evropským. Nejsem jejich znalcem, a tak namátkou mohu uvésti české snímky F. Vláčila (Údolí včel) a O. Vávry (Kladivo na čarodějnice) či sovětské S. Ejzenštejna (Generální linie). S tím, že žádný obraz není úplným. (15.04.2018)

Jeden ze samurajských klasických filmů vyniká zejména svou uměřeností, hereckými výkony, na něž je evidentně kladen důraz, a vystihnutím atmosféry a kultury tehdejšího Japonska. Kobajašimu nejde v první řadě o samurajské souboje a nějakou speciální choreografii (s výjimkou závěrečného boje), ale spíše o silný, sugestivní příběh, kdy film postupným dávkováním informací diváka drží v neustálém napětí až do finálního rozuzlení. (16.06.2011)

Čekal jsem něco trochu jiného, něco na co jsem byl zvyklí vídat v samurajských filmech, ale dostal něco jiného. Soubojů jak šafránu a místo nich dvě hodiny filozofování o morálce samurajů a pohled nato, že i samurajové jsou povrchní lidé a slovo čest (uvnitř) pro ně nic neznamená, jen aby na povrchu a před očima ostaních byly ti sparávní jako celý klan Iji. Charakterizuje to jedna z posledních vět filmu: "Nemůžeme přece říct, že naše samuraje zabil vyhladovělý rónin, řekněte, že zemřeli na nemoc...". Tatsuya Nakadai sice není Toshirô Mifune, ale zde hladového samuraje zahrál více než přesvědčivě... Dvě hodiny utekli jak voda a já nabit novými zážitky a novým pohledem na samuraje mohl jít spát... - 21. 10. 2012 - 85% (21.10.2012)