Zatracení

Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. (31.03.2009)

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. (10.01.2012)

Spoilery! Existují lepší způsoby jak ztratit svůj čas, než se koukat skoro dvě hodiny na osobu, která ztrácí čas svůj i ten váš. Tarr si tentokrát vzal příliš velké sousto. Pokusil se stvořit snímek, ve kterém hrála hlavní roli pochmurná atmosféra, takřka konstantní déšť a hlavně nekonečná nuda a zároveň si přál, aby takový film nudný nebyl. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Minimálně v mých očích odborníka rozhodně ne. Dle zdejšího hodnocení mu to spousta retardů dokonale spolkla. Děj mě absolutně neoslovil. Pojednává o mrzutém retardovi, který se snaží získat srdce barové kurvy, ačkoli ji nemá co nabídnou, ba dokonce ji nemá ani čím zaujmout. Umí pouze pít pálenku a dívat se z okna. Stejně nudný byl i v postýlce. Jeho postelové dovednosti hodně blízce připomínaly pářící se želvy. Jen je třeba si odmyslet želví sexuální prožitek. Do vztahu se snaží vstoupit pouze jako cizopasnický balvan. K nefalšovanému údivu všech diváků, se mu to nedaří, a tak se opět vrací k tomu, co mu jde v životě nejlépe - ke koukání se z okna. Film docení pravděpodobně pouze diváci, kteří se v něm najdou. Já se nudit neumím. Lepší hvězda. (18.04.2017)