Kaidan
Kwaidan
Kwaidan
Obsahy(1)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
(Filmový přehled)
Videa (2)
Recenze (50)
Kaidan boduje zejména co se týče obrazové stránky. Pro lidové báchorky je podobný převod na plátno ideální. Posiluje mýtickou a pohádkovou atmosféru, přičemž nijak nesnižuje hororovou efektivnost samotného příběhu. Atmosféra je zde, jak je v japonsku zvykem, velmi pomalá a spoléhá se spíše na pozvolnost než laciné šokování. Jednotlivé příběhy vycházejí z tradičních povídaček zaznamenaných na přelomu 19. a 20. století. Pro dnešního diváka budou zajímavé zejména z hlediska přiblížení východní kultury, jakožto hororové povídky totiž nejsou příliš působivé. Díky svému stáří a tradičnosti se totiž ukazují jako předvídatelné, čemuž příliš nenapomáhá jejich délka. Můžete se kochat podařenou vizualizací, nechat se pomaličku unášet a postupné vyprávění si užijete, případně na tento přístup zapomenout, spěchat a snímek protrpíte. ()
Mazec.. Art-film level 6000.. Esteticky vytříbené, řemeslně vymazlené, příběhově poutavé.. Nejvíce mě chytly asi první dva příběhy, kdy první(“Černé vlasy“) je ke konci správně creepy horrorový a druhý (“Sněhová žena“) má krásně surrealistickou atmosféru.“Bezuchý Hoichi“ je sice nepopiratelně brillantní, ale v dané řadě příběhů přecejen kapku zdlouhavý. Finální“V šálku čaje“ je zase naopak příliš krátký a nebýt hezké koncovky, nezaujal by mě skoro vůbec. Každopádně- i když mi některé věci nesedly, nic míň než plnou palbu z toho nevytřískám. ()
Ak by som chcel na nejakom príklade ilustrovať, aké ťažké je prehrýzť sa niektorým filmom k záverečným titulkom, poslúžil by mi Kwaidan. Paradoxom je, že Kobajašiho, aj za výkon v tomto filme, považujem za vynikajúceho režiséra a napriek tomu mi minúty filmu ubiehali pomaly. Film je poviedkový a zaradený medzi horory. Poviedkové filmy spravidla neudržia porovnateľnú kvalitu jednotlivých poviedok a horory neobľubujem. Na druhej strane som mal dojem, že ide skôr o balady nie nepodobné Erbenovej Kytici (trochu ma mrzí, že som na to neprišiel ako prvý). Nedá sa povedať, že ma Kwaidan sklamal, ale pravdou tiež je, že som bol rád, keď skončil. ()
Nemám slov! Nejenom, že v Kaidanu Kobajaši podle mého dosáhl svého vrcholu prostorové kompozice obrazu, kterou fantasticky dotvářejí i zvuky, ale díky expresivní kulisové, hlasové a herecké stylizaci dosahuje účinek těchto strašidelných povídek netušených uměleckých výšin. Každý pohyb, odstín, věta, hra stínů, zvuk, vše je naprosto vyvážené. Hudba je omezena na naprosté minimum, lze říci, že hudbou může být jediné zadrnčení struny biwa. A to nemluvím o tom, jak mistrovsky je zvládnuto samotné vyprávění (ovšem po japonsku - tedy se vypráví pomalu). Přitom film nepůsobí nijak akademicky, naopak, jakoby z něj dýchal duch lidových historek zasutých v generacích samurajů, mnichů, vesničanů.... Skutečně nevšední zážitek, filmový crème de la crème, který toužím vidět v kině! ()
Galerie (35)
Photo © Continental Distributing
Čo sa teda konkrétne týkalo tohto Kwaidanu (Príbehu o duchov, pozn. recenzenta), tak sa predovšetkým snáď jednalo i pomerne dosť rozsiahly, poviedkový snímok, rozdelený na štyri (ne)rovné diely, ktoré sa následne teraz aj pokúsim čo najdôkladnejšie rozobrať do najmenších detailov, ak to tak mám vonkoncom nazvať, skrátka, postupne vám predstavím to, čo si máte pod týmto dlhým filmom zhruba predstaviť: Na úvod by som najprv podotkol, že týmito, jednotlivými poviedkami, sa nimi doslova šírila - tiesnivá, paranormálna a spirituálna atmosféra so samými hororovými prvkami, a tak som si naozaj užil svoje počas trvania tejto alternatívnej verzie o celkových 184 minútach, ktoré dali dokonca zabrať i takému ostrieľanému divákovi, za ktorého sa mimochodom považujem, asi toľko na začiatok. • Čierne vlasy je názov 1. poviedky. V nej som (s)pozoroval i kľúčovú inšpiráciu u Mizogučiho, legendárneho, filmového diela s titulom Ugecu Monogatari, toho som si všimol hneď v zlomovom momente, akonáhle sa blížila záverečná, hlavná myšlienka. Najskôr som sledoval príbeh istého samuraja, ktorý sa priženil do významnejšej rodiny, pričom svoju prvú zákonitú manželku, medzitým ponechal napospas osudu, ale neskoršie sa znovu vrátil domov za tou prvou, no už to proste nebolo to, čo predtým. Výsledná známka: ***** • 2). Snehová žena, dýchala takým, surrealistickým nádychom, sprvoti priamo pojednávajúca o dvoch drevorubačoch, zasiahnutých, naprosto nevídanou, snehovou kalamitou, odohrávajúcou sa v maximálne nehostinnom prostredí, kde starší Mosaku a mladší Minokiči, zrovna natrafili na 『japonskú Perinbabu』 , keď práve jeden z nich si odnesie počas tejto, obzvlášť studenej noci - zážitok asi na celý život, čo o dekádu neskôr opäť pripomenie i svojej súčasnej žene Juki. Výsledná známka: **** • 3). Bezuchý Hoiči, bol nielenže celkovo najdlhším spracovaním, ale zároveň by som taktiež povedal, že aj tým vôbec najzaujímavejším - na javiskový spôsob. Tentoraz som sa venoval jednému, neustále recitujúcemu mníchovi s obdivuhodným zmyslom pre hudbu, najmä čo sa teda týkalo jeho hraniu na biwe (brnkacieho nástroja), ktorý je priekopníkom v prednášaní znamenitých príbehov na notu - trebárs o primárne pohnevaných samurajských rodoch, o čom som sa mohol sám presvedčiť. Nielen o tomto to je, ale v podstate o tom sa to stále krúti, a to s ďalším, pridaným rozmerom - extra naviac. Najlepšie spracovanie! Výsledná známka: ***** • A na záver tu mám i 4). v podobe V šálke čaju, z ktorej sa napiť, by som si zrejme asi netrúfol. Nazval by som ju, ako Sequelom predchádzajúcej trojky, s ktorou mala veľa spoločných čŕt. A hlavná postava sa toho akosi ani nezľakla, a tak aspoň mohol tým pádom prísť i Šikiba Heinai, vďaka ktorému bolo dianie oveľa viac hĺbavejším, než v opačnom prípade. No, či si to bude môcť povedať i tento aktér na konci, je sakramentsky otázne. Výsledná známka: **** • Z*H*O*D*N*O*T*E*N*I*E: Japonský režisér, Masaki Kobajaši, nakrútil s množstvom zvučných, japonských, hereckých mien, vskutku astronomický projekt, nad ktorým určite nezlomím palicu! I keď by som mal určité výhrady, netýkajúce sa ale - famóznej kompozície obrazu, ďalej chirurgicky presnej strihovej skladby, či zvukových ruchov & hudby & tohto obsadenia. Ako som bol sprvoti extrémne natešený, tak som sa postupne cítil, ako na nejakej, atypickej hojdačke (po scenáristickej stránke), že raz som bol hore, inokedy zas dole, alebo zasa sa mi možno miestami zakrútila hlava. V žiadnom prípade ale neľutujem pozretie takéhoto 「majstrovského diela」 , ktoré by malo byť povinnou výbavou pre každého obdivovateľa japonskej kinematografie, kde sa už jednoznačne teraz zaraďujem. Výsledná známka: Mimoriadne silné **** () (méně) (více)