Litan

První čtvrthodina mě docela chytla, protože byla plná mysteriózních událostí a náznaků, tak jsem se začínal těšit, kam to časem vygraduje. Těšil jsem se předčasně, protože to nevygradovalo nikam, žádná myšlenka z toho taky nevypadla (nebo mi unikla), něco jako děj tam asi bylo, ale přišlo mi to celé strašně nelogické a osobně mám spíš pocit, že si tu Mocky jen chtěl zablbnout, zaexperimentovat, hlavně ať to vypadá dobře vizuálně a obsah je naprosto nepodstatný. Jako jo, vizuálně mě to zaujalo, ale hlavně na začátku a pak jen při pár scénách, ale celkově jsem se prostě nudil. Takže Litan je ve finále jenom samoúčelný mindfuck, plný naprosto divných lidí, ještě divnějších lidí s maskami, oživlých mrtvol a jakýchsi vodních blesků, co si odebírají mrtvá těla. Mohlo by mě bavit jen to, jak je to celé šílené a divné, ale když to jde celou dobu odnikud nikam a nemá to pořádnou atmosféru po celý film, získá si mě to jen stěží. 2* (02.04.2021)

Ten úvod. (30.08.2009)

Probudili se z noční můry... „nechceme zemřít podruhé, chceme jenom spát a snít...“ Silně pocitový film o smrti, o temných přízracích, ale i o síle lásky. Vyloženě surreální, barvitý kousek s novým, osobitým uměleckým pojetím žánru, vracející se k hororu zároveň v té původní a nejstarší, výrazně romantické podobě. Když jsem viděl Litan před časem poprvé, ohodnotil jsem ho hodně nízko a napsal, že tomuto filmu vůbec nerozumím. Nevím, jestli jsem s porozuměním na tom lépe, raději se o to v surrealistickém filmu, kde jde spíše o pocitový zážitek, ani nesnažím, jen jsem sijaksi tento snímek se znalostí režisérovy předchozí tvorby po čase mnohem více užil, než tenkrát a překvapivě se mi podařilo naladit na stejnou vlnu. Byl jsem pohlcen atmosférou a těmi napínavými, děsivými a místy i emocionálně působivými výjevy se nechával nést, aniž bych se vlastně pídil po kontextu několika skutečně nevšedních dějových linek. Jean-Pierre Mocky vypustil veškeré pozadí záhadného příběhu a bez rozjezdu jako ve snu nás vtáhl od prvních vteřin do temné fantaskní vizuální pohádky uprostřed karnevalu nejrůznějších příšer a ožívajících přízraků, do jehož rytmu hraje ve skalách podivný orchestr bezejméných hráčů v červených oblecích bez lidských tváří. Zatímco ve svém prvním hororovém počinu La Grande Frousse se Mocky volbou kameramana a vizuálně temnými černobílými obrazy trochu obracel k německému expresionismu nebo ve scénách nejedné své komedie navazoval na klasické grotesky, tentokrát své zalíbení v němém období projevil mj. originálním použitím záběrů oka, oblíbeného to symbolu avantgardního filmu 20. let... a při tom ještě stihl odkazovat i na některé ze svých předchozích filmů: ústřední linka tragického osudu milenců prchajících před nebezpečím tu jakoby v nejedné scéně vypadla z Mockyho politického thrilleru Albatros (1971). Škoda jen, že si film plně neudrží vždy tu silnou atmosféru, osobně mi dojem zkazily scény boje proti šílencům s prasečími hlavy, které na mě oproti zbytku filmu působily nepatřičně komicky. [75%] (08.03.2022)

Zanrove nezaraditelna fantasmagorie, jejiz surrealisticke vystrelky svou nepochopitelnosti spis unavuji a nudi nez cokoli jineho. (24.11.2014)

Manželé Nora a Jock přijíždějí do divného města zvaného LITAN během festivalu mrtvých....Fantaskní, surreálná sci-fi těžící z ducha avantgardy. Trochu přestylizováno do absurdna.(recenze s obrazy - The Bloody Pit of Horror viz IMDb) (25.11.2022)