Jean-Pierre Mocky, vlastním jménem Jean-Pierre Adam Mokiejewski, se narodil v Nice a od mládí toužil věnovat se filmu, u nějž pak vystřídal nejen profesi herce, ale především režiséra, scénáristy, producenta, ale také střihače. Původně jako herec začínal hrát v divadle, na filmovém plátně debutoval krátce po válce bezejmennou rolí ve filmu AŤ ŽIJE SVOBODA (Vive la liberté, 1946), později zaujal svými kreacemi po boku Jeana Maraise, napřed jako básník v umělecky hodnotném titulu ORFEUS (Orphée, 1949), jako Albert de Morcerf pak v historickém filmu HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte-Cristo, 1954).
Ve filmu hrál Mocky po celá padesátá léta, ale vyzkoušel si již i jiné profese, na vzniku slavného italského filmu VÁŠEŇ (Senso, 1954) Luchina Viscontiho se podílel jako asistent režie. V roce 1958 adaptoval pro filmový scénář román Hervé Bazina Hlavou proti zdi a chtěl jej i natočit, jako nezkušený však nezískal důvěru producentů. Film nakonec zrežíroval Georges Franju (LA TÊTE CONTRE LES MURS, 1958), Mocky si v něm ale alespoň zahrál. Již o rok později Mocky dostal příležitost natočit svůj první vlastní film LES DRAGUEURS (1959), následně začal točit pravidelně, přičemž se projevil jako univerzální filmový tvůrce – kromě režie si k většině svých filmů napsal scénář, také je produkoval a nezřídka si v nich přidělil i menší hereckou roli.
Mocky vytvářel filmy kritické a provokativní, zároveň ale divácky přijatelné. Týká se to hned jeho prvních děl, melodramatu UN COUPLE (1960) s tehdy tabuizovanou sexuální tématikou nebo politického intrikánského dramatu SNOBOVÉ (Snobs!, 1962). V šedesátých letech natočil také čtyři filmy se slavným komikem Bourvilem, z jejich spolupráce byla u nás uvedena satirická komedie VELKÉ PRÁDLO (La grande lessive, 1968).
Důležitým aspektem pro Mockyho tvorbu bylo vytvoření ustáleného týmu spolupracovníků, což se týkalo především herců, v jeho filmech se tak opakovaně setkáváme se stejnými jmény (například Jean Poiret nebo Michel Serrault, v jeho prvních filmech také hrála jeho pozdější manželka Véronique Nordey). Z tvorby sedmdesátých let stojí za zmínku film RUBÁŠ NEMÁ ŽÁDNÉ KAPSY (Un linceul n'a pas de poches, 1974), který kritizoval žurnalistické praktiky, za jeden z nejlepších snímků této dekády je považováno psychologicko-kriminální drama SVĚDEK (Le témoin, 1977) s Philippem Noiretem v hlavní roli. K tématice politické satiry se Mocky vrátil v osmdesátých letech snímky jako Y A – T – IL UN FRANÇAIS DANS LA SALLE? (1982) a UNE NUIT A L'ASSEMBLÉE NATIONALE (1988), z této doby ale vyniká především zajímavé odbočení z dosavadního žánrového spektra, horrorově laděný sci-fi film LITAN (1982), který byl oceněn i v zahraničí. Mezinárodního uznání se dostalo také filmu ze sportovního prostředí ROZHODČÍ (À mort l'arbitre, 1984). Film ZÁZRAKEM UZDRAVENÝ (Le miracule, 1987), který byl na festivalu v Berlíně nominován na Zlatého medvěda, ozdobila svým výkonem Jeanne Moreau.
S devadesátými lety dopadla na celý filmový průmysl ve Francii krize a Mocky, který podle mínění mnohých tvořil příliš průměrné filmy podle stejného receptu, měl problém najít finance na natáčení dalších snímků. Přesto ale nadále točil a některé filmy byly znovu nominovány na festivalech, z obecného hlediska ale jeho tvorba postupně spadala do okrajového významu. Značný úspěch nicméně zaznamenal s filmem ČMUCHAL (Le furet, 2003), opět s Michelem Serraultem. V současné době pracuje Mocky spíše již jen pro televizi.
Manželkou Jeana-Pierra Mockyho byla herečka Véronique Nordey (*1938), která v poslední době působí především jako profesorka dramatického umění; jejich syn Stanislas Nordey (*1966) je také hercem, ale především divadelním režisérem.
Pavel "argenson" Vlach
