Mladý Toscanini

Nie po prvý krát poznamenávam, že opera nepatrí medzi moje obľúbené žánre. O Arturovi Toscaninim viem akurát, že existoval a vo svojom obore bol slávny. Inak je to u Franka Zeffirelliho, Elizabeth Taylor a Philippa Noireta. Nepatria síce medzi mojich obľúbencov, ale rád sa na diela, v ktorých účinkujú alebo ich v prípade Zeffirelliho režírujú rád pozriem. Film o trojročnom úseku zo života Toscaniniho ma nenadchol. Bolo v ňom dosť zaujímavých miest a nápadov, ale tiež dosť klišé, naivity až gýča. Takže priemerné hodnotenie bude asi to najlepšie, čo môžem k filmu vyjadriť. (29.02.2024)

Toscanini ještě zdaleka není legendárním dirigentem. Jako mladý violoncellista se uchází o místo v orchestru "svatyně "- v milánské La Scale. Členové komise klábosí, pijou kafíčko a nevěnují mladému nadšenci a jeho hře velkou pozornost. Jak víme Toscanini byl vznětlivý - takže i ve své mladistvé verzi sebere svých pět švestek, řekne svému "obecenstu", co si o nich myslí a rázuje si to pryč od svého snu. Vše s pobavením sleduje Claudio Rossi (John Rhys-Davies), který neváhá a jako impresário operní společnosti, která se vydává na turné do Jižní Ameriky mu okamžitě nabídne místo. Vše se rozehrává už na palubě zaoceánského parníku (nádherná bouřlivá plavba - scéna kdy Toscanini diriguje bouři, hraje Rossiniho na cello při pohřbu do moře - nádhera), kde Arturo potkává klíčové postavy příběhu. Poslední zásadní figuru potkává až na místě - zašlou operní divu (Elizabeth Taylor), která tvoří protipól nadšenému mladíčkovi. Právě tuhle zhýčkanou, náladovou, nezvládnutelnou ex-hvězdu má Arturo na starosti a má ji donutit zkoušet. Parádní příběh o hudbě a poslání. (21.08.2006)

Zeffirelli natočil možná spíš pohádku inspirovanou počátky kariéry Artura Toscaniniho než realistický výsek z jeho života, ale krásnou pohádku plnou skutečných emocí, vášní a také ušlechtilosti. Vzdal v ní hold nejen budoucímu světoznámému dirigentovi, jednomu z vůbec nejslavnějších, ale především oddanosti hudbě, svobodě a svobodnému lidskému životu. Možná v něm nešetřil patosem a citovým vydíráním diváka, ovšem obojí k opeře také neodmyslitelně patří.  Snad jen Liz Taylorová to s teatrálností přeháněla občas víc, než bylo i na primadonu únosné. Podivně uspěchaný a jakoby useknutý konec pak na mě působil dojmem neobratně sestříhnuté filmové kopie. (03.12.2022)

Zeffirelli celý film koncipuje jako jedno velké operní představení. Je plný hudby a krásné secesní výpravy. Exotická lokalita přesně zapadá do režisérova pojetí a skutečné bezpráví brazilských otroků se prolíná s dějem Aidy.  Naivita se střídá s vášní a vše je pečlivě naaranžované. Do skutečného života to má hodně daleko, ale moc hezky se na to dívá. (27.02.2024)

Mám velmi ráda biografické snímky tohoto druhu. Nezatěžují se popisováním dlouhé životní poutě. (Ne, že by to nešlo, ale často si na tom tvůrci spálí prsty, protože stejně vybírají okamžiky, které jsou pro ně důležité a pomíjejí jiné, které se jim už tolik nehodí do krámu.) Zde Zeffirelli volí jen krátký životní úsek mladého umělce, který ani zdaleka nemusí být reálný. Daří se mu zde ale na relativně malém prostoru vykreslit Toscaniniho zapálenou, výbušnou povahu, která reaguje na okolí a ostatní a zejména na hudbu. Zároveň příběh řeší obecněji platné volby umělců vůbec. Je umění poslaní nebo jen posedlost? Jde proti lidské bídě bojovat uměním? Různé názory na věc jsou reprezentovány živoucími postavami - ráznou ošetřovatelkou se selským rozumem Pat Heywoodové, protřelým, veselým impresáriem Johna Rhys-Daviese, hýčkanou, před skutečností zavírající oči ex-divou Elizabeth Taylorové či obětující se a hledající Sophii Wardovou. Myslím, že aby se tento film líbil, nemusíte mít rádi operu, ale kdo má rád dobrou muziku, např. violoncellové kusy nebo operu, tak ho ten film minimálně potěší (nebo aspoň zaujme??). (14.08.2007)