Ong-bak

Je znát, že se zde všichni učí. Všichni všechno, kromě bojového umění a kaskaderských kousků. Ty jsou jednoznačnou ozdobou jinak průměrného asijského béčka. Toho pravého ořechového jsme se dočkali o pár let později, takže abych byl férový, dám, co si Ong-bak zaslouží, tedy onen průměr. 55% (21.03.2010)

Samotný prostinký děj vyzdvihuje do výšin neuvěřitelné bojové umění Tonyho Jaa. Jak nejsem na ty bitky, tak mně osobně se nejvíc líbila honička po ulici ( třeba proskočení úzkým kruhem z drátěného pletiva ). Nevím, jak moc to byla snaha o herecký výkon, ale posmutnělý a netečný výraz Tinga, který tak moc nechce bojovat a pořád je do toho nucen, mi dokonale k té roli sedl. Film má příjemnou stopáž a jediné, co mi opravdu lezlo na nervy, byl ten nejprotivnější ženský hlas, co jsem kdy slyšela. (13.07.2006)

Ong-bak dokazuje, že v bojových akčních filmech je stále co objevovat. Tony Jaa je mazák jako svině a když tohle byl jeho první film tak si nedovedu představit výsledek až natočí něco s lepším scénáristou a režisérem. Oproti týhle mlátičce už ani takovej master jako je např. Jet Li nepůsobí tak hustě a nepřemožitelně. Ong-bak má švih a styl a taky strašně komickýho záporáka s robotickym hlasem (uvidíte sami). Jestli se chcete podívat na přeskakování aut a rozkopávání držek a motorkářskejch helem Tonyho smrtícíma kolenama a loktama jste na správné adrese. (10.06.2005)

Po tomhle filmu jsem si oblíbil thajskej box, to co tam předváděl Tony Jaa to byly prostě a jednoduše jatka a ještě k tomu stačil dělat různý bojový kreace. Nechápu jak je možný že se neobjevil mnohem dřív, ty jeho skoky a akrobatický kopy jsou prostě úžasný. Jediný co mi v těch soubojích chybělo. byly nějaký pořádný zraněný, je sice pravda, že potom by to bylo hodně brutální, ale zase na druhou stranu tady Tony Jaa umlátí haldu protivníků lokty a koleny přímo do hlavy nebo do hrudníky a přitom jim nic moc neni, ale jinak to je paráda a na tuctovou zápletku a hodně jednoduchej děj se dá v klidu zapomenout (26.08.2005)

Klobouk dolů před bojovými sekvencemi. Tohle je těžký direkt nejen Hollywoodu, ale hlavně i Hongkongu let minulých. Tvůrci navíc opakovaně upozorňují, že si nepomáhají digitálními triky. Klobouk dolů nad neošizenou fyzickou prací ještě jednou.. Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Místy natahovanou exhibicí fyzických možností (ať jsou jakkoliv úchvatné) jsem se velmi brzy začal přejídat, opakované záběry nejlepších kousků mě začali nudit a celé to pro mě postrádalo atmosféru arénovek a ten příjemný feeling osmdesátých let. Tehdy jsem hlavním hrdinům držel palce, u téhle thajské mlátičky bylo jasné, kdo vyhraje, otázkou zůstává jak. Jasně, občas mi klesala čelist, ale víckrát jsem se díval na hodinky. A to neberu totálně primitivní příběh a dementního záporáka s ještě dementnějším hlasovým syntezátorem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to si raději pustím nějakého „poctivého“ Van Damma z přelomu 80. a 90. let. (14.10.2010)