Před soumrakem

Zatímco příběh z první části jsem hlavním hrdinům vysloveně záviděl a přišel mně velkolepě romantický, z tohoto příběhu pro mně zmizelo kouzlo prvního setkání a stala se z něj realistická slovní show. Jistě romantiku v sobě příběh má pořád, ale už ne tu pohádkovou. Dialogy byly dobrý, mně osobně neseděli obsahově, ale z hlediska vnějšku je beru. Víc se mně líbila některá gesta a pohledy než samotná pointa ke který jsem tentokrát značně skeptický, ale z opačného konce než u prvního dílu, který brnká líbivou melodii všem romantickým snílkům, tady už je to jen melodie pro romantiky, snílkům odzvonilo. (14.09.2014)

Romantika... s překvapivě chytrými postavami. Problém je, že nevedou nijak nápaditý dialogy a tímhle on-line kecáním zaplácly celý film. Není to herecký koncert, jako spíš koncert dvou herců, které se nám snaží vnutit představu jakési náhlé improvizace. Třetí postavou je kamera, rozuměje divák, kterého, tancujíce s oběma hrdiny, kamera zastupuje. (15.09.2008)

// Jednou za život se každému naskytne příležitost být s někým, koho opravdu miluje a když ji nevyužije, bude toho podle mě litovat do konce života. O to smutnější je, že tento film je toho příkladem. Co kdyby, hm? Krom toho, když vidíte, že si jsou Jesse a Celine souzeni, o to víc vám jich je líto... jenže život na nic nečeká, jde dál a promeškané šance už se těžko dohání. Proč jen čtyři hvězdy? Protože jsem naštvanej při představě, že bych takhle jednou mohl skončit. Třeba mi poslední část trilogie zase zvedne trochu náladu...potřeboval bych teď vrátit zpátky svoji naivní představu o věčné lásce, která překoná všechny nástrahy života. LOL (04.03.2013)

Odpoledne. Paříž. Opět se setkali. ONA zavítala na JEHO autogramiádu a už od prvních okamžiků bylo jasné, že ON to letadlo nebude chtít stihnout. ON totiž zakončuje své evropské propagační turné knihy, která vznikla ze vzpomínek z roku 1995, kdy ho ve vlaku na lince Budapešť – Vídeň uhranula toho času francouzská studentka. Bravo!! Tomuhle já říkám chemie mezi ústřední dvojicí. Jen se tak procházet a nostalgicky si vyměňovat zdánlivě banální myšlenky, až si člověk uvědomuje, jak je jeho utahaný život ještě utahanějším, bez jiskry, bez elánu, bez nadějí a pořádných snů. Je příjemné podívat se za oponu, kdy happy-end může znamenat jen zdánlivé pomatení láskyplným okamžikem nebo zda-li se ze zamilovaného párečku brzy nestala další stereotypní dvojice, co si už nemá příliš co říct. Jak asi skončily osudy temperamentní Vivian a šarmantního Edwarda, co šeptal Bill Murray do Scarlettina ouška a kam jejich tokijský duet směřoval, jak geniální matematik Matt Damon pochodil u Minnie Driver nebo jestli už to je lepší mezi fobiemi posedlým Jackem Nicholsonem a Helen Hunt? Žánrově zručný režisér má ohromný cit na trefné okamžiky, které by jinde vypadaly jako provařené klišé. Jeho záplava vět je formálně prostým dialogem mezi starými známými, za kterými poslušně cupitá kamera. Komorní atmosféru jen umocňují zcela suverénní herci, kteří za ta léta sami zráli a rostli, měli co nabídnout do vznikajícího scénáře. Hlavní devízou pak zůstává fakt, že se jak se Celine, tak s Jessem dokážete ztotožnit. Což bývá u americké romance takřka nemožné. Před lety to byla iluzemi nabitá dvojice, plná naivních představ. Nyní jsou zralými představiteli svých dávných snů, bilancující nad svými životy, nad Jesseho ne právě vysněným manželstvím i nad Celininou zahořklostí v otázkách lásky. K tomu ale ještě musí náš pár několik pařížských uliček projít. Mezitím bloudí mezi touhou napravit a ujasnit si, co se před lety pokazilo, a nedát na sobě znát nevyléčené rány a bolesti. Jejich úhybné kroky v konverzaci jsou natolik úchvatné už jenom v tom, jak je dvojice schopna skrýt city, které zřejmě nevyprchaly. Z Linklaterova díla vychází tolik pozitivního, mrazivě lidského a je jenom dobře, že svoji senzaci z roku 1995 nechal odpočívat a přišel s ní opět až po devíti letech. **** ¼ .. (11.09.2007)

Na první pohled možná stejně o ničem upovídané, jako první díl, je tu ovšem pro mě jeden zásadní rozdíl. Dialogy mají přímou dramatickou návaznost na něco, co se stalo a co divák může tušit, navíc potenciál je i v desetileté odluce a vývoji obou charakterů. To jim samo o sobě dává skutečnou funkčnost v i rámci filmu. Když jeden dělá totéž, nemusí to být vždy totéž. (12.02.2007)