Jana Eyrová

Toto filmové zpracování slavného románu se mi vůbec nelíbilo. Styl starých černobílých amerických filmů mi nevadí, ale toto romantické drama občas zavánělo hororem, evokovalo třeba Psa baskervilského a vůbec mi nepřišlo romantické. Orson Welles mi také vůbec neseděl a ve srovnání s verzí z roku 1996 tento film zcela propadá. Hudba: Bernard Herrmann (07.07.2010)

Hollywoodská verze. Nevadí mi, ráda si ji pustím i opakovaně, ale mohlo z toho být víc. Možná delší stopáž, možná jiný výběr titulní představitelky, případně jiný způsob sestřihu... Joan Fontaine byla příliš hezká a poddajná a spíš mi připomínala krásnou panenku. Janu si představuju energičtější. Rochester Orsona Wellese měl pro postavu Rochestera potřebné charisma, myslím, že na roli se dobře hodil. Přesto mi mezi oběma hrdiny chybělo větší jiskření, abych se dostala s hodnocením minimálně o hvězdičku výš. (22.10.2007)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy Charlotty Brontë. Mohu-li o knižní předloze napsat, že je to viktoriánský poklad, který mě doslova ohromil, u tohoto filmu se nemohu ubránit stejně silnému dojmu. Získal mě od prvního záběru a doslova přibil k obrazovce mimořádně šťastným obsazením všech rolí - absolutně všichni herci do puntíku typově odpovídají jejich literárním předobrazům, a především dvojice Welles a Fontaine tvoří dohromady něco neuvěřitelného. Jejich herectví mě nesmírně zasáhlo a naplnilo hlubokým úžasem, jak mistrně je možné na filmovém plátně oživit literární postavu. Z filmu je sice zcela nepochybně znát doba jeho vzniku a komplikovaná látka knižní předlohy je zde pochopitelně brutálně zredukována do prostoru relativně krátké stopáže, ale přesto za sebe nemám problém napsat, že mě tento skvostný film bezmezně nadchnul a shledávám ho zcela fascinující podívanou, která je jak z jiného světa. Nemám slov, abych popsal bouři pocitů, které ve mě tento mistrovský film vyvolal - lze-li někde mluvit o kouzlu starého dobrého Hollywoodu, je to přesně v tomto případě. Vážně NÁDHERNÝ film. (12.09.2014)

No teda, maje v paměti nejasné vzpomínky na někdejší českotelevizní zpracování s p. Kačerem, měl jsem tento příběh za nějaké sladkobolné šidítko pro ženy, ale tato verze je pěkně zhorrorovaná. Pochmurná gotická architektura, válející se mlhy, větve vichrem bičované, temná oblaka hnaná skučícím větrem, temnota i za bílého dne a do toho Orson Welles, který by konec konců mohl hrát z fleku Frankensteina. Až našinci té pochmurné atmosféry, kde už chybí jen nějaký ten společenský oděný krvesavec, příjde škoda vyplýtvat na trošku neobvyklou love story. Velice dobové, leč působivé. (16.03.2012)

Šíleně poplatné době vzniku, ale díky bezmála hororové atmosféře proklatě zábavné. Té je z velké části dosaženo relativně konvenčními prostředky (stínohrou, působivými gotickými kulisami, mlhou a větrem hnanými temnými mračny), nicméně největší díl děsivosti spočívá na Wellesových rozložitých bedrech, který si zde střihl dalšího z rozmanité galerky svých sadistických manipulátorů. Jeho Rochester se pevně vryje do paměti. Na scénu nastupuje zpravidla tak, že se vynoří ze stínu (nejlépe v detailu tváře), zpoza rozvalené zídky, vztyčí se z mlhy jako Drákula, nebo odněkud vyskočí s dramaticky vlajícím pláštěm za doprovodu hřímajících žestů. V mizanscéně se vždy - jako zachmuřený démon, jako temná, nedobytná věž - hrozivě tyčí nad chudinkou vzlykající Joan Fontaine, koulí očima, do kterých je mu namířeno bodové světlo, takže se zdá, že mu v nich poskakují ďábelské plamínky a repliky odříkává monotónním barytonem, který se pouze ztišuje do mumlavé nesrozumitelnosti nebo vzpíná k autoritářskému zahřmění. Naprostým vrcholem je scéna, kde Jane donutí k tomu, aby svolila se sňatkem. Jak pozvedá hlas, aby umlčel dívčiny námitky, nabírá se kolem páru bouře, což vrcholí tím, že si Jane majetnicky přitiskne na hruď, triumfálně vystrčí bradu a do stromu udeří blesk. :) (31.07.2011)