Jdi, žij a někým se staň

Dramatické putování falešného etiopského Žida je jistě lahůdkou pro filmové fajnšmekry, avšak pro slaboduchého idiota toužícího toliko po zábavě, tedy pro mne, to žádný zázrak není. Já se jednak chvílemi nudil, chvílemi jsem si pletl jarmulku, dokonce jsem se stihl i obříznout, ale hlavně jsem neustále musel odrážet přímočaré útoky na mé slzné kanálky, na což jsem poměrně alergický. (03.07.2015)

Tak na přílet etiopských židů do Izraele si ještě vzpomínám - je to děs, si člověk uvědomí ubíhající čas - a nutno konstatovat, že je to látka pro film nesmírně atraktivní. Filmy s poselstvím to mají přece jen jednodušší, hvězdička se přidává za téma. Problém vykořeněnosti, kulturní a náboženské identity, rasových předsudků, to všechno má samo o sobě velký dramatický potenciál a když se jedná o příběh podle skutečné události, platí to dvojnásob. Co asi může odpovědět devítiletý křesťanský kluk rabínovi na otázku, kdo přinesl židům jejich víru? Bohužel, Mihaileanův film všech možností zdaleka nevyužívá. Scénář je jen průměrný a po většinu času předvídatelný, včetně závěrečné scény setkání po letech. V řadě případů průhledně kalkuluje s lidskými emocemi. Není to sice špatný snímek, jen mohl být ještě lepší. Vedle scénáře mi vadila i melodramatická hudba. Režie, kamera a herecké výkony patří naopak k silným stránkám filmu. Celkový dojem 75 %. (10.08.2008)

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou… (18.06.2008)

Nebudu se tu pitvat v popisování obsahu, název mluví za vše. Příběh je vyprávěn krásně nenuceně, a jak tak pozvolna plynul, já se do něj zamilovávala čím dál víc. Bylo by snadné udělat z takhle silného tématu srdcervoucí břečku, ale toho se Mihaileanu naštěstí nedopustil. Místo toho nám naservíroval čistou naději tam, kde byste ji čekali nejméně. Druhá půlka byla možná trošku rozvleklá, ale já nebudu hnidopich, protože mě tohle pohlazení na duši vzalo na 100%. (18.01.2010)

Určitě stojí za vidění... a přece mi něco překáželo a nevím přesně co. Snad toto: Při sledování tohoto humanistického filmu o hledání vlastní identity jsem si vzpomněl na rozhlasové reportáže na RFI nebo na BBC World Service. Tu i tam se o otázkách náboženských, etnických a národnostních pojednává s důrazem na jednotu a toleranci, na překonání rozdílů objetím. Odpovědí na hledání pravdy je podle tohoto vzorce shovívavý relativismus. Jistě, tenhle extrém je o poznání přijatelnější než jeho opak v podobě rasismu, nacionalismu a náboženského fanatismu, ale pořád je to extrém - takový měkký, medúzovitý ve srovnání s nepoddajnou krabovitostí toho druhého. Usmívá se jako Barack Obama, v ruce třímá transparent s nápisem "Yes, we can" a za uchem má uvadlou květinu z roku 1968. To je však jen velmi soukromý dojem. Jinak to bylo to dobře zahrané i natočené, byť trochu předvídatelné. (25.07.2009)