Jdi, žij a někým se staň

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou… (18.06.2008)

Váhal jsem mezi 4 a 5*, nakonec film zřejmě trochu nadhodnocuji a dávám 5*. Čistě proto, protože 4 mi připadaly být málo. Sympatické také je, že přestože film ukazuje jednu z nejoslavovanějších kapitol moderní izraelské historie, je vůči této historii docela kritický. ■ Mezi mé nejoblíbenější scény z filmu patří ta na policejní stanici (dodatečně mi dochází, že obsahuje jemný odkaz na fakt, že režisér tohoto izraelsko-francouzsko-italsko-belgickeho filmu je Rumun). ■ A líbí se mi otázka do náboženské diskuse: Jakou barvu kůže měl Adam? ■ Psáno s odstupem mnoha měsíců: Mých 5* nebylo nadhodnocených. Jeden z filmů, které mohu vidět znova a znova. (10.04.2010)

Jednoho dne se probudím a budu celý bílý. Shlomo to měl v životě těžké. Vyrůstal v otřesných podmínkách, celá rodina až na matku mu zemřela a ta ho v devíti letech poslala do úplně cizí země, ve které nemají rádi černochy a vyznávají jinou víru. Přiznání svého vyznání ale bylo přese všechno utrpení asi tím nejtěžším. Náboženské spory a rasizmus jsou zdá se úplně všude. Jdi, žij a někým se staň je nádherný a citlivě natočený film, který si budu určitě ještě dlouho pamatovat. Já nejsem žid. (30.05.2008)

To , že Izrael sa podujal na nevidanú vec a tou bola záchrana etiopských Židov , ktorí umierali hladom spolu s kresťanmi na ktorých sa Vatikán vysral , ale Izrael na svojich nie aj keď boli čierny a úplne chudobný , ale boli to Židia. A tak mohol vzniknuť tento prekrásny film o čiernom chlapcovi , ktorému veľmi tolerantný Izrael umožnil žiť a stať sa niekym a tak ho adoptuje židovská rodina a bráni židovská matka , ktorá cití , že nie je pravým židom , ale nie len ona , ale aj jeho židovská manželka. Mne je jedno či si Žid , alebo nie , či si čierny , biely , alebo červený , ja ťa milujem ty debil. A predstavte si , že zo športu mal najradšej chodenie a nie fudbal a bol niekedy bledý, vlastne bledočierny. Šťastie , že sa ten film skončil dobre , lebo to bysom bol fest nasraný. ŠALOM. (08.02.2009)

Tak na přílet etiopských židů do Izraele si ještě vzpomínám - je to děs, si člověk uvědomí ubíhající čas - a nutno konstatovat, že je to látka pro film nesmírně atraktivní. Filmy s poselstvím to mají přece jen jednodušší, hvězdička se přidává za téma. Problém vykořeněnosti, kulturní a náboženské identity, rasových předsudků, to všechno má samo o sobě velký dramatický potenciál a když se jedná o příběh podle skutečné události, platí to dvojnásob. Co asi může odpovědět devítiletý křesťanský kluk rabínovi na otázku, kdo přinesl židům jejich víru? Bohužel, Mihaileanův film všech možností zdaleka nevyužívá. Scénář je jen průměrný a po většinu času předvídatelný, včetně závěrečné scény setkání po letech. V řadě případů průhledně kalkuluje s lidskými emocemi. Není to sice špatný snímek, jen mohl být ještě lepší. Vedle scénáře mi vadila i melodramatická hudba. Režie, kamera a herecké výkony patří naopak k silným stránkám filmu. Celkový dojem 75 %. (10.08.2008)