Jdi, žij a někým se staň

Je fajn vidieť film, odohrávajúci sa v Izraeli a nezaoberajúci sa primárne I-P konfliktom. Je tiež fajn vidieť film, odohrávajúci sa v Izraeli a zaoberajúcim sa problémom rasizmu medzi bielymi a čiernymi. Je fajn, keď naopak film čiernobiely nie je a ukazuje aj nešváry etiópskych prisťahovalcov. Hľadanie svojho miesta vo svete je na živote to najťažšie a keď vám to neuľahčuje ani prostredie, môže to z Vás urobiť buď trosku, alebo človeka morálne veľmi silného a odolného. Ako skončí Shlomo, nebudem prezradzovať, pretože tie dve a pol hodiny čakania za to určite stoja. Je trochu paradoxné sledovať film, kde počúvame v origináli francúzštinu a postavy by mali rozprávať hebrejsky, vďaka výborným hercom (vždy spoľahlivý Roschy Zem, všetci traja predstavitelia Shloma a ďalší) si na to po pár minútach zvyknete. (23.09.2013)

Očekávala jsem agitku o v podstatě šťastném (a vysněném) životě Falašů ve státě Izrael. A ejhle, dostalo se mi historicky téměř věrného, ale především pravdivého a emocionálně velmi silného filmu. Operace Moše, operace Noach jako akt solidarity na straně jedné a desítky tisíc etiopských židů, kteří museli čelit mnoha ústrkům majoritní izraelské společnosti na straně druhé (pocit nepochopeni je zde umocněn tím, že hlavní hrdina pochází z křesťanského prostředí; ovšem jeho adoptivní rodiče se ukáží být velmi epatickými). Nutno říci, že integrace Beta Esroel skutečně nebyla snadná. "Adam haja adom" – naprosto úžasná scéna ze soutěže znalostí Tóry. Hodně autentické a nevyumělkované. Moc, moc dobré. Nebýt vysoce nepravděpodobného závěru (shledání s matkou v uprchlickém táboře), dala bych plný počet hvězd. (02.02.2010)

Váhal jsem mezi 4 a 5*, nakonec film zřejmě trochu nadhodnocuji a dávám 5*. Čistě proto, protože 4 mi připadaly být málo. Sympatické také je, že přestože film ukazuje jednu z nejoslavovanějších kapitol moderní izraelské historie, je vůči této historii docela kritický. ■ Mezi mé nejoblíbenější scény z filmu patří ta na policejní stanici (dodatečně mi dochází, že obsahuje jemný odkaz na fakt, že režisér tohoto izraelsko-francouzsko-italsko-belgickeho filmu je Rumun). ■ A líbí se mi otázka do náboženské diskuse: Jakou barvu kůže měl Adam? ■ Psáno s odstupem mnoha měsíců: Mých 5* nebylo nadhodnocených. Jeden z filmů, které mohu vidět znova a znova. (10.04.2010)

Málokterý film je tak syrový a úžasný zároveň. Do té doby jsem o Operaci Mojžíš nic nevěděla, pak prošmejdila internet. Hudba jako oratorium tam, kde by slova nestačí. „Jdi. Žij a někým se staň. A dřív se nevracej,“ říká křesťanská matka malému synovi, když jej s židovskou matkou pošle do Svaté země vědoma si toho, že v súdánském táboře by nepřežil. V Izraeli údiv nad vším – že teče voda a je jí dost, že se nosí ponožky, používá vidlička. A kde se berou lidé v televizi, kde mají dvířka? Střet dvou kultur citlivým, ne růžovobrýlovým pohledem. Jemné sbližování Šloma s adoptivní matkou a hlavně dědečkem. Předsudky proti černochovi ve škole. Nepokoje poté, co chtějí ve škole žáky přijmout rituálem s kapkou krve: „V Etiopii nám vyčítali, že jsme Židé. Tady nám vyčítáte, že Židé nejsme.“ Při návštěvě u Zdi nářků: „Proč je tu tolik přání? To lidé nejsou v Jeruzalémě šťastní?“ Citlivé věkové skoky při Šlomově dospívání, starší představitele člověk skoro nepostřehne. Dějem se prolínají pohledy na měsíc, hovory se vzdálenou matkou a stále ta krásná hudba a ženský hlas. „Dědečku, věříš v Boha?“ „Když mne bolí nohy. Když u nás nebo jinde ve světě zuří válka. Nechovám se k němu nejlíp. Volám ho, jen když něco potřebuji. Nikdy se neptám, jak se ti vede. Jen mu lhostejně brnknu.“ Když chce kluk holku tak moc, že se dá i na studium tóry a disputace. Těch momentů je moc, nechce jíst ve škole ani doma, dojemně se zouvá a chodí bosky po zemi, skutečné trávě a hlíně. A nářek matky, když ji Šlomo, který se konečně něčím stal, najde. Neskutečný film. Utrpení, o kterém se v novinách nedočteme, ve zprávách neuvidíme. Věci, o kterých jsme neměli ani tušení.Zjevení mezi současnou plytkou komercí. Silný příběh, scény, při kterých mrazí. Film, po kterém se jen tak nedá dívat na jiný. Film, v jehož podmanivém světle ostatní blednou… (18.06.2008)

Tak tohle je za plnou pálku a nebudu o tom vůbec polemizovat. Třikrát sláva, poněvadž dokonalé a harmonické spojení etnického, náboženského a rodinného konfliktu je tak dokonalé, že to předčilo mé hluboko zakořeněné očekávání. Nedupe a nechce, abyste koneckonců stáli přímo na něčí straně, ani nemusíte plakat, i přes to, že dojemné to je někdy až hanba. Cože si to tedy žádá? Jen se posaďte, přemýšlejte a zkuste si představit, jakou částí našeho života se táhne potřeba někam patřit a jak moc nás trápí, když nám schází ten nejvíc kompatibilní vzorek, jímž je nukleární rodina. Až dojdete k pocitu, ke kterému jsem také došla, možná uvidíte, že vždycky je možné být v zemi, kde se cítíte doma, cizincem. Další bod, ve kterém frustrace může nabývat na své míře. No a v neposlední řadě, když se v nás někdo zklame, je prostě pravdou, že nás to leckdy může mrzet víc, než jeho samotného. Tak, to mě teda stálo hodně úsilí, ale, směle do toho, zajisté si tento počin najde mraky svých interpretů. A možná, že to je očekávaným cílem. (23.03.2011)