Den poté

Vynikající záležitost. K dokonalosti mu chybí snad jen trošku kratší úvod a lepší triky. Tenhle film ale ani tak nestaví na tricích, jako na velmi dobré a kvalifikované znalosti dopadů jaderného útoku. Pro pochybovače níže - záleží samozřejmě na síle explioze, ale obecně se dá říct, že 80 km od epicentra by lidé skutečně přežili. Jinak pevná překážka opravdu omezí radiaci. ukrytí se ve sklepě je dobrá obrana proti spadu, který jde dolů postupně, radiace také postupně klesá. Btw: v Hirošimě nejvíc lidí v prvním momentu zabila horká tlaková vlna vyvolaná explozí (tedy nikoli teplota nebo okamžitá smrt z ozáření). (28.02.2007)

Chcete vědět, jak by to vypadalo, kdyby kluci v oválné pracovně Bílého domu (nebo jeho podzemní alternativě) zmáčkli červený knoflík a odpálili pár atomových bomb na Rusko nebo jinou, která jim není sympatická? Tady o tom máte film, jak vy vesničané a měšťané dopadli se svými životy v zemi, která dostala pár zásahů od svých nepřátel, které neuvidíte ( o těch si každá země musí natočit film vlastní, stejně jako to udělala Anglie...), ale zpustošení američané vám budou stačit. Stačí pár raket a z největšího giganta světové ekonomiky, průmyslu apod. se stane poušť plná polomrtvých lidí, kteří hodně rychle zapomenou na lásku ke své vlasti. Kdo by také miloval zničená pouštní území plná radiace... Ryze Americký pohled na ameriku pod útokem. Nejde o tak naturalistickou a upřímnou "výpověď" (spíše vizi) jako v případě anglických Vláken, ale přesto je to působivé a nepříjemné na pohled. Bohužel málo kdo tyto filmy viděl a ví o nich, což vede až k tupému následování a některým prohlášení lidí "hoďte na ně atomovku a je pokoj". Tyhle filmy by měl vidět každý, i když na ně většina nemá žaludek a druhá půlka by se raději dívala na fotbal nebo na soutěž v pojídání hotdogů... (04.10.2008)

Kladu si otázku, jak bych asi Den Poté hodnotil, kdybych neviděl o pouhý rok mladší britská (výrazně televiznější a dokumentárnější) Vlákna. Takže pokud jste je Vy sami neviděli, berte mě s rezervou. Den Poté je rozmáchlé dvouhodinové katastrofické drama s podivně artovými vložkami (viz např. bílý kůň), které se netají tím, že ukazuje ten výrazně mírnější než realistický scénář jaderné války. Takže nenastane žádná nukleární zima, "jen" se centra velkých měst a okolí vojenských zařízení obrátí v prach, a celé území pohltí radioaktivní mrak. Film sleduje osudy několik postav, žijících a pracujících v Kansas City, z nichž za hlavní lze považovat nemocničního lékaře Jasona Robardse. Velmi přesvědčivě ukazuje to, že na něco takového, jako by nastalo, nemůžeme být připraveni, a že ať jsme jakkoliv různí, najednou začneme mít společnou starost o ty naprosto nejzákladnější věci, které si bohužel budeme i nadále chtít opatřovat trochu odlišnými metodami. Ještě palčivější ale je uvědomění si, že se všechny naše plány zhroutí, a prostě nezbude, než se s tím smířit. Den Poté rozhodně plní svůj účel. Záběry na rakety opouštějící hromadně sila, stejně jako na sportovní halu zaplněnou umírajícími, jsou v tom nejhorším slova smyslu velkolepé. Ale musím se vrátit ke srovnání s Threads - ta jsou podle mě silnějším zážitkem díky realismu, polodokumentární formě, a mistrovské práci se zvukem a střihem. Den Poté je zkrátka "jen" hraný film. Kvalitní, ale narážející na svoje limity. 80% (03.01.2017)

Po sugestivních a mrazivých anglických Vláknech, je Den poté dalším TV filmem, který zpracovává pohled na jadernou válku, její příčiny, průběh a nedozírné důsledky. Úvodní hodina děje ukazuje životy obyčejných obyvatel, představí nám nikterak zajímavé postavy a obsahově by se tato první část filmu dala přirovnat k nějakému tuctovému, zapadlému televiznímu dramatu, jakých se točí desítky. Až na ten rozdíl, že s postupujícím dějem se začínají čím dál víc formovat rysy blížící se katastrofy, která je na spadnutí. Mnozí jakoby si ani neuvědomovali nebezpečí, které visí ve vzduchu. Samotný výbuch je pak zpracován tak hrozivě, že mě až mrazilo. Musím však říct, že Den poté na mě nezapůsobil tak silně, jako právě Vlákna. Zvláště, co se týká zpracování světa "poté", Vlákna mi přišla mnohem realističtější. Po sledování na mě padla menší depka a emocionálně mě to zcela dostalo. Den poté ve mě zanechal "jen" pocit z kvalitně odvedené práce. Rozhodně stojí za zhlédnutí, záleží na každém, jaký z těchto dvou snímků na něj víc zapůsobí. (12.12.2015)

Už nevím, jaká momentální ztráta soudnosti mě přiměla se na Den poté podívat a jaký záchvat autodestrukce mě u něj udržel do konce. Filmům o jaderných katastrofách se vyhýbám stejně úzkostlivě jako otevřeným kanálům. A tohle je otřesný film. Ne že by v něm dnešní člověk, otupělý denními porcemi hrůzy, kterou mu dodávají média až domů, viděl něco, před čím by musel zavřít oči a přidržet žaludek. Bez ohledu na všechny slabiny a nedostatky je Den poté film, u kterého vás přímo na solar zasáhne balvan pochopení, že jsou věci, které je není hrozné jen zažít, ale i přežít. A poslední scéna „to je můj dům“, vám navíc zaručí, že na to už nezapomenete. (15.11.2019)