Kamera:
Jiří LebedaObsahy(1)
Husákovská normalizace očima Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně... Když v roce 1998 poprvé vyšla útlá knížka Ireny Douskové s poněkud tajuplným názvem "Hrdý Budžes", málokdo tušil, jak velké popularity dosáhne. Příběhy Helenky Součkové, žákyně 2. třídy základní školy, trpící hloubavostí a nadváhou a potažmo i nastupující husákovskou normalizací, se odehrávají v tehdejší stranické baště – uranové Příbrami. Bylo proto logické, že právě příbramské divadlo uvedlo Helenčiny příběhy na divadelní scénu. A našlo si, jak se ukázalo, i geniální představitelku hlavní hrdinky. Bára Hrzánová byla za tuto roli v roce 2003 odměněna Cenou Thálie. Česká televize představení zaznamenala ještě v tomto roce a od té doby je s velkým diváckým ohlasem reprízováno dodnes. Základem inscenace je knížka spisovatelky Ireny Douskové, která popisuje – do jisté míry autobiograficky – zážitky osmileté Helenky s husákovskou normalizací. Bára Hrzánová se podle svých slov s postavou Helenky z herecké rodiny snadno ztotožnila. Protože jestliže Irena Dousková vyrůstala v divadle ovládaném příbramskými komunisty, pak malá Bára Hrzánová učinila tutéž zkušenost, ovšem v divadle v Českých Budějovicích. Pokud si chcete s nadhledem a humorem (a možná i s trochou nostalgie) zavzpomínat na dobu před více než třiceti lety, jsou k tomu Helenčiny příhody z počínající normalizace na uranovém maloměstě jako stvořené. (Česká televize)
(více)Recenze (280)
Viděl jsem to už kdysi dávno a už tenkrát žádné velké nadšení. Po letech to samé, akorát jsem navíc koukal na to, kolik zbývá do konce. Ale přitom to nebylo špatné. Některé kecy (a že jich tam bylo) se povedly a dalo se i zasmát. Ale ne tak moc, jak publikum v divadle. Už mě taky nebavilo, jak se tam pořád opakovala situace, že říká nějakou pitominu a je to sranda a pak najednou zvážní... a pak zas pitominu a zvážní a pak zas a zas. Ale hlavně co, tak jak pořád říká místo maminka "Kačenka". A to tam bylo tolikrát, že začínám být na to jméno alergickej. Ale jinak to nebylo špatné představení a Hrzánovou jsem tentokrát taky celkem snesl... akorát že pořád to je divadlo a to mě nikdy moc nebradlo. ()
V rámci divadelných záznamov u mňa zatiaľ zostáva na piedestály Sluha dvou pánů (2000). Barbora Hrzánová predvádza skvelý herecký koncert. Sype hlášky a predvádza aj fyzicky vypointovaný humor. Sníh. Ten můžu! Ten není vůbec žádnej sladkej. Večeře Helenko. Děkuju, ještě nemam hlad ty kurvo. Soucit. Jazda na kole či dobrodružná historka. Bohužiaľ v druhej polovici kadencia išla dole + mňa netankovali samostatné výstupy Vlčkovej a Jeníka. Urobiť zostrih najlepších scén, tak 5* bez váhania. Ako dvojhodinový celok predsa len rozriedené. ()
Je to pre mňa záhadou. Ako sa takéto dielo podarí a JA som o tom roky nevedela. Ale, áno, samozrejme, už nie sme tak kultúrou prepojení, aby sme my, Slováci, objavili každého znovuzrodeného Cimrmana. Herečku Barboru Hrzánovú som doteraz neevidovala, takže celé divadelné predstavenie ma pekne hlboko posadilo – striedali sa všetky pocity a úsmev niekedy aj zabolel. Výsledok je jedno šťavnaté a správne okorenené one woman show. Neverím, že Helenka nenapísala túto úlohu priamo pre Barboru (podľa mňa je to celé naopak, to Barbora si Helenku vymyslela!) Opäť som si uvedomila, aký je detský pohľad na život úchvatný – bol to taký český Denník Adriana Mola. ()
Len tak mimochodom som pred pár rokmi zachytil, že Hrdý Budžes je Hrzánovej výstavný kus, ale nevenoval som tomu zvláštnu pozornosť. Dnes som si Hrdého Budžesa pozrel a veľmi dobre som sa zabavil. Je to výborne napísané, nedokážem pochopiť, ako sa môže niekto naučiť toľko textu a prakticky dve hodiny nezísť z javiska. Tiež som sa zamyslel nad tým, ako asi hru vnímajú diváci narodení po. Moja spokojnosť samozrejme nebola absolútna a malú výhradu mám k akejsi kŕčovitosti, ktorá napodiv bola väčšia v reakciách divákov, než pri dianí na javisku. ()
Nejen české umění má velkou tradici v zpodobování skutečnosti jakoby dětskýma očima. Zdánlivě naivní a nezralý pohled svou bezprostředností a smyslem pro absurdní detail dokáže odhalit prvky a souvislosti, které dospělým - často i vzdělaným, poučeným, a přímo odbornicky dospělým - zrakům unikají. Nicotnost tvrdé normalizace sedmdesátých let, zoufalý pokus nomenklatur zastavit čas a vývoj, až programové znicotovování jakýchkoliv hodnot a kterékoliv kvality očima osmi- devítileté holčičky nabývá ve zvlášť silných momentech tohoto zvláštního případu divadla jednoho herce až pitoreskního rázu. Dousková s neuvěřitelnou minuciézností (tvořivě domýšlenou Hrzánovou - určitě to není "tajem") - kreslí přesvědčivou podobu krajského (okresního?) močálu výstižně nazývaného Nížínem a postihuje také řádění nižšího stupně normalizace (v tomto ohledu jakoby to byl pandán normalizačního seriálu OKRES NA SEVERU se známou Pláteníkovou úvahou o tom, že vedoucí tajemník okresního kremlu je něco jako osvícenecký absolutistický panovník). Trousit další chvalozpěvy na Thálií poprávu ověnčený výkon Hrzánové nemá smysl; spíše si pozornost zaslouží celý režijní koncept této dramatizace, zvolený způsob jeho invenčního pojednání a koncentrace až desítek odlišných prostředí i rolí na ploše neuvěřitelně malé a v neposlední řadě i zralý profesionální výkon obou spoluherců. To všechno potvrzuje starou polistopadovou pravdu, že doba, kdy kvalita se soustřeďovala především v Praze a do Prahy (něco málo zbylo i na Brno a Ostravu a opravdu spíše omylem "trošíčku trochu" na Plzeň), nenávratně minula. A že mnoho skutečné kvality se dnes najde i na regionálních, zdánlivě zcela neatraktivních scénách. Třeba v kdysi hornické a uranové a ještě předtím i zlaté a stříbrné Příbrami. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (6)
- Bára Hrzánová obdržela v roce 2003 za svůj výkon ve hře divadelní cenu Thálie. (kosticka7)
- Hra je založena na stejnojmenné autobiografické knize Ireny Douskové. Kniha má i pokračování jménem Oněgin byl Rusák, které se odehrává asi o deset let později. I toto pokračování bylo (relativně úspěšně) zdramatizováno Divadlem v Dlouhé, hlavní roli už téměř dospělé Heleny si zahrála Lenka Veliká. (gjjm)
- Zákopský dědeček František nemohl napsat dopis prezidentu Husákovi. Helenka se narodila 20. srpna 1964, byla ve třetí třídě, takže jí bylo maximálně 10 let. Musela se naučit básničku do ledna 1975 a křupal jí sníh pod nohama, když říká, že prezident Husák dědečkovi neodpověděl a už asi neodpoví. Husák byl prezidentem až od 29. května 1975. (Jabo)
Reklama