Interview podle van Gogha

Intimní a intenzivní střet dvou osob: dospělého muže a mladé ženy, kterou silikonem vylepšená postava a druhořadé herectví rychle vyneslo do vybrané společnosti celebrit. --- Katja je klasický ženský predátor. Nedokáže a nechce milovat, chce vítězit. Její disciplínou je sex, a jde jí jen o to, aby ji každý muž chtěl, a ona pak mohla suverénně rozhodnout, zdali mu dá nebo nedá. --- Zde je vyprovokována faktem, že novinář Pierre je intelektuál, kterého kozaté hvězdičky valně nezajímají, a rovněž muž, který je schopen plnohodnotných citů. Utkávají se charaktery, mezi nimiž mír není možný: osoba milující a osoba prázdná, osoba živoucí a osoba závidějící, osoba v zásadě dobrá (trvám na tom, přestože se Pierre dopustil zločinu) a osoba zlá. --- Je to velmi dobře napsané a zahrané, ale vadí mi ten Pierrův zločin. Je do jeho osobnosti vložen neorganicky a účelově, jen aby autorovi poskytl materiál pro drsný a efektní konec. Jako takový je ale matoucí. Zlá žena přece ničí muže i tehdy - a především tehdy - když jsou podle obecných měřítek slušnosti docela nevinní. (18.08.2010)

Celých 85 minut jsem sledovala emocemi nabitý souboj mezi rozmazlenou, namyšlenou sexbombou se silikonovým zevnějškem a seriózním, inteligentním, citlivým novinářem. Hádky se střídaly se smírem a lichotkami, chvíli měl navrch jeden, chvíli druhý. Nikdy ale nebylo pochyb o tom, komu fandit. A pak přišlo posledních pár minut filmu a všechno bylo jinak. Jednoznačně intenzivní zážitek se šokujícím závěrem a skvělými hereckými výkony. (12.09.2007)

To není interview, ale krutá bitva plná lstí a přetvářky, přičemž příměří jsou krátká a nejednoznačná … a síť lží a polopravd lze jen těžko rozplést. Na můj vkus snímek od samotného začátku zbytečně tlačí na pilu, takže sice mohu obdivovat herecké výkony obou hlavních protagonistů, ale zápletka včetně závěrečné pointy je pro mě až příliš absurdní a jen VELICE stěží uvěřitelná. (15.02.2011)

Stret politického novinára a silikónovej herečky je zároveň stretom dvoch úplne odlišných svetov, ktoré sebou opovrhujú no napriek tomu k sebe čosi cítia. Digitálna kamera v takýchto a podobných nezávislých dielkach vynikne lepšie a účelnejšie než experimentovanie s ňou v nejakých mainstreamovejších filmoch. Theo van Gogh mal/má na konte skvelý počin, ktorému k stiesnenej atmosfére dopomohli výborní herci a už spomínaný digitál (ktorý by sa hodil aj do Buscemiho remaku). 80% (23.07.2010)

Kedže som videl prv Buscemiho modifikáciu, porovnáme si to spätne a iba v krátkosti. "Interview podľa van Gogha" je neviazanejšie jak prejavom lepšie hrajúcej Katje Schuurman, tak nadviazaním celého kontaktu dvoch osobnostne rozladených individualít. Oproti remaku má však docela pokašlané rozuzlenie, ktoré trpí umelohmotnosťou a preto je jednoznačne slabšie. Vždy túžim byť aspoň trošilinku nestranný a občas sa mi to aj darí, ale tentokrát to nepôjde, Theo van Gogh si ma aj napriek koncovému kixu získal o kúštik viac. (09.12.2011)