Anastázie

Zajimavy pribeh, kdy Anna Andersonova o sobe tvrdila, ze je prezivsi dcerou Mikulase 2., Anastazie Nikolajevna. O tomto pripade jsem do dnesniho dne nemel nejmensi tuseni a film me zaujal. Skutecnou ozdobou filmu jsou vsak skvostne herecke vykony dua Ingrid Bergman-Yul Brynner. Ale i vedlejsi role jsou zvladnute velmi dobre, v cele s Helen Hayes a vybornou hudbou Alfreda Newmana v pozadi. (05.07.2013)

Film vychází ze skutečných reálií. Příběh   Anny Andersonové udržoval čtenáře tisku v   napětí řadu týdnů. Paříž dvacátých let:   dívka Anna trpí ztrátou paměti. Nemá se čeho   chytit a zcela dezorientovaná chce spáchat   sebevraždu. V poslední chvíli jí v tom   zabrání generál Bounine a přítel Serge.   Generála , který si všimne její podoby s   nezvěstnou dcerou ruského cara Anastáziií,   napadne představit jí jako dědičku carského   bohatství. Anna, jež je stále více   přesvědčena, že je skutečně Anastázií, se   nechá zpočátku Bouninem bez odporu řídit a   zamiluje se do něj. Po prohlédnutí jeho   záměrů se postaví proti jeho pletichám. V   roce 1956 stejný námět zfilmoval německý   režisér Falk Harnack: Anastazia, die letzte   Zarentochter. (23.07.2023)

Bohužel, pro mě jedno velké zklamání. Ani půvabná Ingrid Bergman mě nedokázala přimět, aby si mě film získal. Sama chuděrka skoro něměla co hrát. Přesto jí role přinesla Oscara. Ale beru to tak, že jim v Hollywoodu moc chyběla a tímhle si jí chtěli po jejím italském intermezzu naklonit zpátky ;-) Spekulace o přeživší velkokněžně Anastázii, buď v literární nebo filmové podobě mě vždycky zajímaly, ale toto zpracování (od kterého jsem čekal asi moc) mě hodně zklamalo. Jedna výrazná emotivní scéna na celý film je na mě opravdu málo, víc jich tam vážně nebylo. Jinak je to smotanec tlachání, hádání, přemlouvání, přesvědčování a handrkování. A konec to totálně pohřbil - proběhl ve stylu "všichni se rozejděte, show skončila". Nevím, nemělo to žádný náboj ani nápad. 3 * z úcty k Ingrid Bergman a Helen Hayes. (30.09.2022)

Krystalický kýč hollywoodského střihu. Zářivé hvězdy, atraktivní prostředí, kostýmní nádhera, tajemno, částečně "based on a true story"... Celé podáno způsobem, který vybízí k předpokladům, že masy té doby se mohly umlátit, aby se na film dostaly (a že masy dnešní doby o něj ani nezavadí - a pokud ano, zpracováním jim přijde jako z pravěku). Příběh domělé princezny Anastasie je vyprávěn srozumitelně, přímočaře a bez oklik, divák je až do závěrečného The End udržován v mírných (ale ne frustrujících) pochybách. Až na pár výjimek se děj odehrává v naleštěných interiérech, které září barvami technicoloru, ale tak nějak paradoxně působí šedě. Nebudu tak příkrý jako jeden velmi známý filmový kritik té doby, který napsal, že Anastasia je nejhorší role Ingrid Bergman, a který doporučil divákům, aby nechodili na tento film a vrátili Litvakovi jeho pohrdání. I.B. je v tomto filmu to nejlepší, na co se dá koukat, a film sám o sobě aspoň není nudný, když už teda postrádá invenci a přetéká umělou krásou. (25.06.2011)

Výpravná story o odvážném komplotu, velkých ambicích, tvrdé manipulaci a samozřejmě – o lásce. Nebýt toho, že Yul Brynner využil svého práva spolurozhodovat o castingu, nejspíš by po tomto filmu dnes již nikdo nevzdechl a určitě by za něj Ingrid Bergman neměla doma Oscara. Chemie mezi hlavními představiteli funguje bezvadně, z Brynnera čiší přesně odměřená míra agresivity i sexappealu a Bergman obdivuhodně balancuje mezi proměnlivými polohami své postavy. U některých příběhů mě historická skutečnost upřímně nezajímá. (24.05.2012)