Japonsko

Carlosi, toc! Tento debut jsem sice videl az jako posledni z dosavadnich tri filmu, ale uz vim, odkud pochazi potreba zobrazovat lidska tela ne zrovna modelovych rozmeru v Souboji s nebem (i takovi maji sve potreby) a zaliba v nehercich a specifickych komunitach v Tichem svetle (i takovi jsou mezi nami a ziji svuj zivot). O spiritualnim modu ani nemluve, vznasel jsem se tri metry nad zemi. Film, po kterem jsem sladce usnul a jeste tu samou noc se mi o nem zdalo. (07.09.2010)

Pořád ještě z mého požitku z filmu vyráží scéna zpívajícího dělníka (a možná těch dělníků obecně), která na mě působí, že ji tvůrci natočili náhodou a pak jim bylo líto ji do filmu nedat a tak nějak tam vůbec nepatří. Až se tato scéna s odstupem času v mé představě o filmu tak nějak rozpustí, nebo si to rozmyslím a řeknu si, že tam vlastně měla svůj význam, tak hodnocení ještě zvednu. (16.03.2010)

Celý film je téma chystání se na skoncování se životem podporováno formální stránkou: zvláštní nejistá kamera a rozostřené barvy díky tomu, že film je natočen na video, hudba hrající pouze v rámci diegetického světa (převážně ve sluchátkách hlavního hrdiny). To vše podporuje subjektivní perspektivu, nejistotu, ponor do hrdiny bez nějaké přílišné psychologizace. A hlavně je tu geniální poslední záběr, bloudivá jízda kamerou nechávající nás po celou dobu v nejistotě, víme, co musí kamera zabrat, aby vše dávalo smysl, ale jsme napínáni a vše graduje až k závěrečné mrtvolce (doslovné i technické). (29.03.2007)

Mladý mexičan Carlos Reygadas natočil v medzinárodnej koprodukcii výnimočný existencionalistický debut. Pomaly plynúci príbeh muža stredných rokov unaveného žitím, ktorý prichádza do hôr uprostred Mexika a ubytuje sa u tam žijúcej 90. ročnej starenky, aby skoncoval so životom. Film plynie v nevysloviteľných a predsa zjavených tajomstvách predsmrtných meditácií ticha prírody. Pomalé plynutie oživujú naturalistické šokizmy (pokus o vopred dohodnutú súlož so starenkou) a súboj starenky s rodinnými dedinskými buranmi o dom. Nevšedná obrazová stránka, úsporné dialógy a posmutnelá poetická nálada. Japón je ale príliš svojbytné dielo, nepodobajúce sa na nič, čo by eventuálne mohlo pripomenúť pocitové ladenie filmov buď Tarkovského alebo iných svetových artových režisérov. V popredí stojí zjavné odkázanie na krásu a duchovnú bohatosť zanikajúceho sveta prírody v kontraste s vnútorne prázdnym konzumerizmom mestských aglomerácií, ktorý nahlodáva aj doteraz fungujúce vidiecke komunity. Použitie nehercov zapadá do celkovej koncepcie diela a zvolenie presne zapadajúcich typov je obdivuhodné. Nevyslovené posolstvo a zjavná vnútorná sila filmu - smutnokrásneho zjavenia života uprostred pustatiny duše okoralej cynizmom mesta - pôsobí veľmi intenzívne aj niekoľko rokov po jeho vychutnaní si na plátne kina. (21.09.2005)

Dost by mě zajímalo, proč režisér film pojmenoval Japonsko, protože s Japonskem to nemá absolutně nic společného. Ale ok. Tenhle strašně pomalý film je upřímně docela zajímavý, některé záběry jsou taky dost zajímavé, ale zase na druhou stranu, jindy se ty záběry a scény vlečou tak neskutečně pomalu, že to začne nudit. Nejhorší na tom ale je to, že třeba ve filmech v obsahu zmíněného Tarkovského mají ty dlouhé záběry hloubku nebo aspoň dávají nějakou tu filozofii. Tady jsou většinou jen tak, bez ničeho hlubšího, na obdiv krajiny to taky zas tolik není. Jako jo, sice to občas v sobě nějaké hlubší myšlenky má, ale opravdu mě to spíš nudilo. Ale pokus o Tarkovského styl cením, navíc tady to občas fakt funguje, ne jako ve Stromu života. 3* (25.11.2018)