Malá Miss Sunshine

Občas z americké provenience vzejde film, který je nenápadně malý a nápadně milý (Bokovka) a jeho tvůrci nám předkládají situace, kterých bychom se v běžné produkci zřejmě nedočkaly. Komediální road movie Little Miss Sunshine není moralitou o důležitosti a stálosti rodinného zázemí, neuhání nás na kýčovitosti a laciných moudrech, tolikrát viděných v lepších - předešlých. Je sice faktem, že si scénárista jednotlivé postavy staví pěkně tak, jak potřebuje (i když to místy dře s jejich potřebami – např. proč na cestu vyrážejí všichni?). Dějově nečekejte nic objevného, přesto humor není samoúčelný a inteligentní scénář předkládá řadu skvostných momentů (klakson, kde je Olive?, dědečkovy rady ad.). O brilantních hereckých výkonech nemluvě (všichni do jednoho by si zasloužili kopat za první ligu, ale buďme rádi, že si vybírají tak příjemně hřejivé projekty), stejně jako o hudebním podkreslení. Rodinka je to ale povedená. I když přesně ta, co zákonitě přiroste k srdci. Otec všem okolo vštěpuje myšlenky o tom, jak vítězit a nespadat do skupiny looserů, matka mlčky trpí a z povzdálí pozoruje manželovu stále ne a ne úspěšnou kariéru, děda je proutník a nějaký ten čas šňupe heroin, syn si nejvíce rozumí s Nietzschem, propiskou a blokem, protože už devět měsíců nepromluvil ani slovo. A ještě strýc Frank, kultivovaný gay, přední znalec Prousta a neúspěšný sebevrah. Stále jsou však lidskými bytostmi a momentálně se rozhodli udělat radost nejmladšímu členu rodiny, obrýlené a tloustnoucí Olive, která má jeden velký sen. Celá rodina se tak s různými odchylkami v nadšení ocitá v letité dodávce směřujíc na soutěž krásy, kterou se jejich dcera rozhodla vyhrát. Na přehlídce krásy (lépe řečeno přehlídce „zrůdnosti“) bude však s ohledem na figurky z mola i mimo něj všechno zašlapáno do koberce, a celá rodinka bude vypadat jako harmonicky fungující a s návratem domů bude zase o něco soudržnější!! A tak to má být.. Nadnesených, ale zasloužených 90%. (15.02.2007)

(1001) Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.) Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený. Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality. (03.03.2018)

Ecce Homo Hoover aneb ztroskotanci si odjakživa nejvíce libují právě ve svém ztroskotání.. Hořké mžourání skrz růžové brýle bez dioptrických skel, jemuž uškodil závěrečný vykonstruovaný katalyzátor rodinné sounáležitosti a vůbec, přečtěte si komentář uživatele Lima, protože cokoliv chce kdo napsat, či říct už dávno na světě někdo napsal nebo řekl. A líp.. Do otázky, jestli je Carell retardovaný blázen, mi vnesla burleskní Miss Sunshine ještě více otazníků.. (22.10.2012)

Poctou největší budiž této komedii fakt, že ač v televizi končila ve tři ráno, neuspala mě. Ba co víc, já se bavil příjemnou atmosférou, nenásilným humorem a štiplavou satirou. "Život je jedna soutěž krásy za druhou", říká Dwayne a má pravdu. Mimochodem - nevíte někdo, kde bych sehnal přesně takovou žlutou dodávku? (28.12.2011)

"Okay. Everybody just pretend to be normal, okay? Like-Like everything's normal here." Taková malá milá roadmovie. Ve filmech typu jedeme-odněkud-někam-za-konkrétním-účelem jde podle mě spíše o průběh dané cesty, než o události, které se přihodí v cílové destinaci. V Little Miss Sunshine tomu není jinak, protagonisté (očividně nefungující rodina) procházejí a prožívají cestu sebepoznání, aby na konci zjistili, že jsou to vlastně oni, jediní, kteří to mají v hlavě v pořádku. Film, který pohladí po duši, a ke kterému se nejeden rád vrátí. (16.12.2007)