Cinematherapy
Režie:
Ivan VojnárKamera:
Michal ČernýHrají:
Anna Ambrožová, Pavel Chrudimský, Ingrid Gallasová, Olivie Žižková, Anna Stropnická, Václav Homolka, Tomáš ChouraObsahy(1)
Žijeme v době, kdy na nás televize chrlí jednu reality show za druhou. Snadno tak vstupujeme do emocionálně silných osobních příběhů lidí, jejichž další osud tvarují desítky profesionálů. CINEMATERAPIE je filmem, který zvolil trochu jinou metodu. Na základě inzerátu na obrazovkách České televize byli diváci vyzváni, aby se zúčastnili castingu, kde mohou říct svůj příběh. Jedenáct z nich pak podstoupilo cinematerapii, kterou jim kamera, jako prostředník mezi nimi a vnějším světem, nabídla. Režisérem snímku na pomezí hraného filmu, dokumentu a reality show je Ivan Vojnár. Jedenácti protagonistům nenabízí plastické operace ani možnost setkání s někým, koho dlouho neviděli, ale nechává je ohlédnout se za svými často bizarními životy, ohlédnout a posunout se tak dál od palčivých traumat, která si v sobě nosí každý z nás. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (39)
Jakožto terapie pro zúčastněné je to totální fail, jakožto voyerský bizár s dumpnutím hromady traumat na diváka to má své momenty. Doufám, že to osoby v dokumentu moc nepoznamenalo k horšímu. ()
Niečo tomu tak zúfalo chýbalo, že nemôžem dať viac ako dve hviezdičky. Aj pri ostatných Vojnárových počinoch bola možno na začiatku dobrá myšlienka, no zle prevedená vo výsledku. Prvá polka filmu bola zúfalo nudná, chcela som ujsť z kina. Vydržala som a oplatilo sa. Škoda, film nemá záver, nevieme ako táto kamerová terapia aktérom pomohla a či vôbec. Teda okrem p. Olinky, ktorej tento film môže k zviditeľneniu určite pomôcť. Myšlienka (postavím sa pred kameru, vylejem svoj príbeh) dobrá na to, aby sa ľudia naučili o sebe hovoriť. No nie je to trochu zhubné, otvárať sa svetu až takto. Ovláda nás chorá túžba dať o sebe vedieť a vykričať svetu svoje trápenia? Veľmi zmätene pôsobiaci film... ()
Režisér nechává velmi dobře na divákovi, jestli se bude té které postavě smát, nebo s ní soucítit. Olivka Žižková s Tomášem Chourou, to je kombinace postav, na kterou musejí režiséři čekat frontu. Ivan Vojnár je zde dává do přímé konfrontace a já mu za to tleskám. ()
Moc příběhů, divák by potřeboval mapu, aby se neztratil. ()
Dávám sice "jen" tři, nicméně dodávám, že se jedná o velmi zajímavý kinematografický počin, který stojí za vidění. Sonda do života obyčejných-neobyčejných lidí, která připomene, že osudové příběhy nejsou jen scénáristický konstrukt. Vadila mi technická stránka- i home video může mít dobrý obraz a mizerný zvukový a obrazový záznam na autentičnosti dodá jen pokud se nepohybuje za hranicí sledovatelnosti. Též mě vždy "nakrkly" intervenující a naprosto nevhoné titulky á la deník Aha. Kreativní tendence režiséra jako by prozrazovaly, že svým protagonistům nevěří a snaží se dílo uměle vylepšovat, či dramatizovat. Tato manipulace film bohužel kazí a čiší z ní autorská neskromnost a ego. ()
Tohle jsem nečekala. Na začátku filmu jsem se každému z účinkujících smála, ale na konci s nimi celkem i soucitila a brala je takové jací jsou se všema chybama a podivnostma i když jsem jim nevěřila a nebyli mi sympatičtí (spíš naopak). Ale všichni jsme neobyčejní a divní. ()
Nejlepším scénaristou jest život ... ()
Je pro mne nepříjemné záporně hodnotit film Vojnára, ale co je moc, to je moc. Zneužívat lidi před kamerou, střihem manipulovat celkovým budovaným obrazem jednotlivých protagonistů a vytvářet tím naprosto umělou informace není dobrá známka. Nezbývá než se zeptat Vojnára, zda by účinkoval ve filmu, kde by vysoce pravděpodobně došlo k deformovanému pohledu na jeho život a práci, ale přitom by natáčení realizoval s příslibem pozitivní prezentace. Pochybuji, že by souhlasil a stejně tak pochybuji, že by souhlasili účinkující ve filmu Cinematerapie, pokud by jim byl sdělen opravdový záměr před natáčením... ()
Tři a půl hvězdičky za film. A ta další půlka je za diskusi z režisérem po skončení dokumentu na 45. MFF KV. ()
Původní myšlenka je dobrá, ale výsledek je neuvěřitelná slátanina ve stylu jakože moderního dokumentu. Vyprávění protagonistů je strašně nekonzistetní, celé to na mě působilo tak, že jak dramaturg tak režisér už o svých profesích pravděpodobně někdy slyšeli, ale nedali se tím v žádném případě ovlivnit. "Originální" černobílé flashbacky jsou pak takovou třešinkou na dortu. ()
Tohle že má být terapie filmem??? ... Bulvární panoptikum pod závojem rádoby experimentu... a jako obvykle sesmolené z peněz daňových poplatníků... PS: Nejvíc mě dojímaj kecy některejch místních komentátorů o odraze český povahy, atp... :))) ()
Jsou to osudy .... - každý jsme nějaký, že ? Bobřík trpělivosti získán. A jestli jsem měla na tím "panoptikem" kroutit hlavou, nebo se někomu vysmívat, tak nebudu. Do doby, než jsem si po filmu přečetla i recenze a komentáře, by mne ani náhodou nenapadlo, že někdo seriózně polemizuje nad tím, jestli toto mohla být pro ty lidi opravdu jakási terapie ... ! Čili mou největší asociací na tento počin je citát : " Komu tím prospějete ... ?" ()
Autoři zveřejnili na veřejnoprávní televizi inzerát, že se kdokoli může přihlásit na natáčení, pokud je ochotný svůj životní příběh říct na kameru. Ano, je to banální, ale to ještě neznamená, že by to nemohlo fungovat. Příběhy jednotlivých vystupujících jsou sestříhány celkem kvalitně a u každého z minipříběhů je použita jiná stavba osobního dramatu, jednotvárnost tedy nehrozí. Hnacími motory divácké atraktivity jsou jednotnačně samotní vypravěči, kteří povětšinou nejsou úplně normální (bez jakéhokoliv pejorativního nádechu). Od průměru či standardu, pokud se o něčem takovém u člověka dá hovořit se hodně odlišují a přece zase tolik ne - určitá osobní dramata prožívá každý člověk. Z počátku jsem myslel, že nejvíc mi na nervy poleze afektovaná Olivie, ale po závěrečných titulkách jsem si uvědomil, že to byla možná nejsympatičtější figura v celém filmu. Za to pan pejskař... takovouhle mimózní hysterku jsem nejspíš v životě ještě nepotkal. Mimochodem, co ty mikrofony několikrát v záběru? Když přímý aktér předvádí rekonstrukci nějaké události přesně v místech kde se udála, už určitě není nutné zvyšovat míru autentičnosti. Jako cinematerapie pro aktéry tento dokument zjevně funguje. ()
Takové panoptikum po česku. Po shlédnutí se nemohu zbavit dojmu, že kamera přitahuje jistý typ lidí, kteří si svoji osobu dost přibarvují a dělají se hezčími nebo zoufalejšími, jak se jim to hodí. Naprosto mě odzbrojila protagonistka, která se neustále před kamerou producírovala nahá a to za každé situace :-) a textař, který podle mě působil dost roztěkaně až komicky. Rozhodně tleskám za odvahu všech účinkujících postavit se před kameru a vyprávět svůj pohnutý osud. Na rozdíl od jiných diváků nemám dojem, že by režisér do filmu příliš zasahoval a "herce" do něčeho tlačil. To už větší vliv měl určitě střih. Tím spíš, že (jak bylo řečeno na besedě po filmu) zhruba dalších deset postav svých 5 minut slávy ve filmu nedostalo. ()