Planeta bouří

Tohle sci-fi je tak moc naivní, že je to prostě kravina. Příběh s objevením života na Venuši je prostě blbý. Scénář je plný připitomělých rádobyfilozofických úvah o rozsévání života ve vesmíru a nesrozumitelných dialogů. Když se připočtou ještěři a chapadlové rostliny, nemůžu se ubránit asociaci se snímky Ed Wooda. Herci jsou opravdu tragičtí. Myslím, že srovnání se Zemanem není na místě, tam byla naivita účelová, tady je nevědomá. Párkrát jsem se zasmál, třeba když sovětská Moskva radila kosmonautům nepřistávat, s tím, že jejich život je důležitější, než úspěch mise. Když si představím Stalina, nebo Brežněva, nelze se nezasmát. Vše blbé navíc korunuje budovatelská písnička, jež se rozezní v závěru. (14.04.2009)

To, co dnes na této rané filmové sci-fi vyvolává největší údiv, případně i odstup nebo nelíčený odpor, je "jen" důsledkem dobových sociokulturních "souřadnic", které jsou určující pro východiska a základ, z nichž tento film vznikal. XXII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (1961) přijal voluntaristický tzv. Program budování komunismu, odvážně tvrdící - netroufnu si napsat vědomě lhoucí - , že do r. 1970 budou v tehdejším Rusku vybudovány základy tzv. komunistické společnosti. Vlna následného optimismu přinesla s sebou vyvrcholení destalinizačních snah (mj. vydání světově proslulé novely Alexandra I. Solženicyna JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE) a paralelně pocitů, že to všechno je opravdu na dosah ruky. Připočteme-li k tomu první vzlet člověka do vesmíru (Jurij A. Gagarin 12. dubna 1961), dotváří se prostředí, v němž konkurenční petrohradské (leningradské) filmové centrum sáhlo po novele-románu spisovatele Alexandra P. Kazanceva a také výchozí podněty, které výrazně spoluurčily celkový kontext a vyznění filmu. Asi s potěšením lze konstatovat viditelné vlivy klasického díla české filmové sci-fi CESTA DO PRAVĚKU režiséra Karla Zemana na použité triky i volbu prehistorických zvířat a obyvatel rovněž hypotetické tváře Venuše, kterou dostupné výsledky známých bádání dnes víc než spolehlivě vyvracejí. Určité spojovací můstky na druhé straně nalézáme k raným dílům amerického socialistického seriálu STAR TREK. Ploché pojetí postav je naopak vlastní raným sci-fi, v podstatě verneovským derivátům technicistních próz, v nichž pro prvoplánové okouzlení objevy nezbývá čas, vůle ani prostor na hlubší prokreslování charakterů hlavních hrdinů. Jsem přesvědčen, že dosadíme-li do mozaiky tohoto nesporně zdařilého sovětskoruského pokusu o sci-fi právě tyto kaménky, nemůže to nezůstat bez vlivu na jeho docenění. PLANETA se pak výhradně na půdě svého specifického žánru jeví jako dílo klasické, opravdu nadčasové. (18.09.2009)

(SSSR) PLANETA BOUŘÍ je sci-fi, které mělo svůj nepopíratelný historický význam, protože dokázalo oslovit i "západní" diváky natolik, že pro ně vznikly hned dvě předabované a přestříhané verze s nově dotočenými scénami, jak uvádí "Alternate versions" na IMDb. V první, JURSKÁ PLANETA, je nahrazena ruská herečka Kyunna Ignatova americkou herečkou Faith Domergueovou a v druhé, vzniklé pod dohledem Rogera Cormana a v "režii" Petera Bogdanoviche, VOYAGE TO THE PLANET OF PREHISTORIC WOMEN, se celé vyprávění odehrává v retrospektvě a jsou přidány lepé mimozemšťanky s telepatickými schopnostmi. Nebudu se věnovat srovnání jednotlivých verzí a jejich odlišnostmi, protože jsem ty americké neviděl, ale chtěl jsem tím prokázat, že krom genderové nekorektnosti (opravené první, naopak umocněné druhou "předělávkou") nejde o zase tolik ideologicky nepřijatelný film - Rusové jsou sice první, kdo se dostanou na Venuši a objeví mimozemský život, ale Američané nejsou ti nejhorší (na lodi je dokonce americký robot i člen posádky, kteří mají své vady, ovšem nejsou vylíčeni primárně a prvoplánově negativně). PLANETA BOUŘÍ ovšem není něco, u čeho by měly být rozebirány významové roviny a analyzována formální stránka; naopak jde o provinilé potěšení, které poté, co se děj přemístí na Venuši a film přestane být statický a upovídaný, baví svou nepovedeností, kdy zvlášť pro Čechy mají triky - inspirované poetikou Zemana - své kouzlo. (22.01.2011)

Z dnešního pohledu je to velmi směšné. Všechen ten patos, hrdinský patos, úvahy o nesmrtelnosti chrousta, triky na úrovni televizní papundeklové pohádky, Venuše s vodou (!) a v podstatě příjemnou gravitací (!), ciferníky místo digitálních čísel, tragédka Máša, která ve chvílích nejtěžších vzpomene na Gagarina, naprosto neschopný robot s touhou po svobodě, kotoučový magnetofon ve vesmíru (!), a vůbec celkové pojetí, jež je mixem příběhů o Perry Rhodanovi, od Karla Zemana, ze Ztracené země apod. Ale právě tím vším to dost baví, stopáž je příjemná, konec - s tím šutrem a pak odrazem ve vodě - je vlastně překvapivý, i když očekávaný. Jinak film vznikl tuším podle Kazancevovy knihy, a ten viděl ufouny za každým rohem. (27.03.2020)

Jako dítě jsem se rád pročítal skrze haldy sovětské sci-fi, které doma zůstaly z dob dětství mého otce, takže jsem věděl, že ruští literáti v tomto žánru občas měli co nabídnout. S filmaři už to ale nejspíš bude slabší. Planeta Bouří, jenž je jedním z nejvzpomínanějších ruských sci-fi filmů (a nebylo jich zase tak mnoho), sice opravdu má sympaticky naivní mizanscénu a la oživlé komiksy z ABC (a zřejmě nebude náhoda, že hrdinové Scottova Promethea nosí téměř identicky vypadající skafandry, jako posádka Síria), ale tím výčet pozitiv vlastně končí a snímek s neexistujícím příběhem nemá čím upoutat. Tedy ne v pozitivním smyslu, protože třeba dialogy, které jsou bez nadsázky na úrovni "Tureckých hvězdných válek" se bohužel jistě do paměti zaryjí každému... (10.06.2012)