Planeta bouří

Scénář k tomuto šílenému kousku nemá na svědomí nikdo jiný než Alexandr Kazancev. To jméno má v jistých kruzích břink a né že né. Byl sice i vědcem a zřejmě i velmi dobrým šachistou, leč v souvislosti s Planetou bouří by nás mělo zaujmout spíše něco jiného. Chlapík to byl totiž plodný a plný fantazie. Krom tohoto veledíla oblažil lidstvo poznatkem, že Tunguzský meteorit byl havárií mimozemské kosmické lodi. Zjistil také, že Buzz Aldrin natočil, jak si ufouni prohlížejí v létajících talířích Apollo 11. Ostatně na zemi se mimozemští pánové a paní producírovali již od nepaměti, jak nám dokázal svým výzkumem Baalbeku apod. Jestli někoho náhodou, ale čistě náhodou, napadlo jméno Daeniken, tak to nebylo náhodou. Na výsledku se ideové pozadí Daenikena komunismu podepsalo více než zřetelně. Scénář se zaplnil naivním pseudovědeckým blábolením, budovatelskou filozofií proletariátu prodchnutou rudým duchovnem a došlo i na svého času populární teorie o vývoji planet, totiž Mars je starý a tak na něm sídlí (pokud nevymřely) prastaré civilizace, Venuše mladá a tudíž se po ní prohánějí dinosauři. Že se obě oběžnice od Země liší i ledasčím dalším, krom takového banálního faktu jako je rozdílná hmotnost a vzdálenost od Slunce třebas i složením, nejevilo se až tak podstatně. Směle tedy na onu planetu! Když se pronese pár frází o lidském životě, vítězství pracujícího lidu, dojde k bojím s masožravou (skafandrožravou?) kytičkou či veleještěry, porazí se záhadná pranemoc, robot bude legrační a ženština projeví lásku k jednotlivci i lidstvu, nebude to marné. Téměř odpad. (08.07.2009)

Jako dítě jsem se rád pročítal skrze haldy sovětské sci-fi, které doma zůstaly z dob dětství mého otce, takže jsem věděl, že ruští literáti v tomto žánru občas měli co nabídnout. S filmaři už to ale nejspíš bude slabší. Planeta Bouří, jenž je jedním z nejvzpomínanějších ruských sci-fi filmů (a nebylo jich zase tak mnoho), sice opravdu má sympaticky naivní mizanscénu a la oživlé komiksy z ABC (a zřejmě nebude náhoda, že hrdinové Scottova Promethea nosí téměř identicky vypadající skafandry, jako posádka Síria), ale tím výčet pozitiv vlastně končí a snímek s neexistujícím příběhem nemá čím upoutat. Tedy ne v pozitivním smyslu, protože třeba dialogy, které jsou bez nadsázky na úrovni "Tureckých hvězdných válek" se bohužel jistě do paměti zaryjí každému... (10.06.2012)

Rok 1962 bol pre sovietsky film predelom, kedy sa pustili do neznámeho žánru. Človek obojživelník bol dramatickým a zaujímavým počinom, Planéta búrok však veľmi zaostal. Nejde o námet, kde kozmonauti navštívia planétu Venuša a natrafia na prehistorické potvory, fantázii sa predsa medze nekladú. Dej je kŕčovito natočený a najhoršou vecou, čo mohli tvorcovia urobiť, že do filmu napasovali ideologický podtext, či dokonca oslavné ódy na sovietsky komunizmus. Škoda. (10.06.2021)

Z dnešního pohledu je to velmi směšné. Všechen ten patos, hrdinský patos, úvahy o nesmrtelnosti chrousta, triky na úrovni televizní papundeklové pohádky, Venuše s vodou (!) a v podstatě příjemnou gravitací (!), ciferníky místo digitálních čísel, tragédka Máša, která ve chvílích nejtěžších vzpomene na Gagarina, naprosto neschopný robot s touhou po svobodě, kotoučový magnetofon ve vesmíru (!), a vůbec celkové pojetí, jež je mixem příběhů o Perry Rhodanovi, od Karla Zemana, ze Ztracené země apod. Ale právě tím vším to dost baví, stopáž je příjemná, konec - s tím šutrem a pak odrazem ve vodě - je vlastně překvapivý, i když očekávaný. Jinak film vznikl tuším podle Kazancevovy knihy, a ten viděl ufouny za každým rohem. (27.03.2020)

To, co dnes na této rané filmové sci-fi vyvolává největší údiv, případně i odstup nebo nelíčený odpor, je "jen" důsledkem dobových sociokulturních "souřadnic", které jsou určující pro východiska a základ, z nichž tento film vznikal. XXII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (1961) přijal voluntaristický tzv. Program budování komunismu, odvážně tvrdící - netroufnu si napsat vědomě lhoucí - , že do r. 1970 budou v tehdejším Rusku vybudovány základy tzv. komunistické společnosti. Vlna následného optimismu přinesla s sebou vyvrcholení destalinizačních snah (mj. vydání světově proslulé novely Alexandra I. Solženicyna JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE) a paralelně pocitů, že to všechno je opravdu na dosah ruky. Připočteme-li k tomu první vzlet člověka do vesmíru (Jurij A. Gagarin 12. dubna 1961), dotváří se prostředí, v němž konkurenční petrohradské (leningradské) filmové centrum sáhlo po novele-románu spisovatele Alexandra P. Kazanceva a také výchozí podněty, které výrazně spoluurčily celkový kontext a vyznění filmu. Asi s potěšením lze konstatovat viditelné vlivy klasického díla české filmové sci-fi CESTA DO PRAVĚKU režiséra Karla Zemana na použité triky i volbu prehistorických zvířat a obyvatel rovněž hypotetické tváře Venuše, kterou dostupné výsledky známých bádání dnes víc než spolehlivě vyvracejí. Určité spojovací můstky na druhé straně nalézáme k raným dílům amerického socialistického seriálu STAR TREK. Ploché pojetí postav je naopak vlastní raným sci-fi, v podstatě verneovským derivátům technicistních próz, v nichž pro prvoplánové okouzlení objevy nezbývá čas, vůle ani prostor na hlubší prokreslování charakterů hlavních hrdinů. Jsem přesvědčen, že dosadíme-li do mozaiky tohoto nesporně zdařilého sovětskoruského pokusu o sci-fi právě tyto kaménky, nemůže to nezůstat bez vlivu na jeho docenění. PLANETA se pak výhradně na půdě svého specifického žánru jeví jako dílo klasické, opravdu nadčasové. (18.09.2009)