Ohnivé léto

Tzv. lyrické filmy 30. let byly pěkné prasárny, toto dílo nevyjímaje. Vzpomeňme na jebání koní jakožto asociace milostného vztahu v sensuální Extasi; onanie skrytá za roušku leštění harmoniky v poetické Řece; rovněž avantgardní díla nabízela rozmanité vášně – při převlékání syna otcem do dívčího oblečení ve Štvaných lidech jistě poskočí srdce nejednomu freudiánovi. U Ohnivého léta by ale Sigmund prosnil mnoho mokrých nocí, až tak vlhký a krásný tento film je (opět zde nechybí řeka, pupeny, díry a …koně). Julio se vrací po mnohaletých studiích na panství, jemuž nyní vládne teta s velkým T (tlak matriarchátu), která potlačuje Juliovy incestní vášně se sestřenkou Rosou s velkým R (rameny), amazonkou libující si v pekelné hře na klavír. Ještě, že je tu jeho stará dobrá chůva „Bába“ s velkým B (balony), jež utěšuje študákovo trápení pravidelně od pubertálního věku. Do dění nadto vstupuje rustikální 3 zahradníka Petra s velkým P (…), ovládajícího nejeden ryze mužský um, jakým je vyřezávání veverek ze dřeva; skopofilní Červená Klárka s velkým K (kudrlinkami) a malý přicmrdávač Střevlík s velkým S (stimulem). Člověk by potřeboval rozměr matematicko-fyzikální tabule, aby rozepsal nahuštěné vzorce vztahů a jejich proměnných, jež snímek v průběhu nabízí. Kde se vzal, tu se vzal Šimon s velkým Š (šmrncem), který si se svou bystrostí nezadá s kolegou ze série Slunce, seno… Stejně jako Troška, i Krška nezapře homosexuální tendence (příznivý vliv na bytostně uměleckou produkci Víta Olmera zřejmě udělal své) a jeho estetizování mužského těla v modu antické kalokagathie by si povšiml i Václav Upír Krejčí. Zcela vážně impregnovaná snaha vytvořit poetické dílo čpí natolik, že by Sontag mohla nalepit tomuto dílu nálepku Campu stejně hrdě, jako Pohlreich na štít hospodě U párku slečny Amálky. (09.05.2012)

Dnes je jasné, že velkolepá česká (československá) filmová vlna šedesátých let má své základy v předcházejícím vzmachu let třicátých, v nichž vznikla řada průbojných, umělecky mimořádně dobře - ne vždy s prvoplánovým úspěchem - zvládnutých děl, u nichž v titulcích objevíme řadu později známých jmen (Vávra, Frič, Cikán, Čáp); jedním z těchto případů je i impresionistický básník filmového obrazu Václav Krška. Zdánlivě banální studentský příběh dospívajícího jinocha z tzv. lepší rodiny se oproti filmům např. Machatého odlišuje propracovanějším námětem, hlouběji pojatou psychologií vlastních postav a až živočišným ponorem do vnímání kulturní krajiny, jejích krás i neopakovatelných svérázů a scenérií. Byla to jedna z mála příležitostí, která umožnila společnou práci oběma sestrám Babkovým, Baarové i Janů, a byla to i jedna z prvních výrazných příležitostí pro mladého Svatopluka Beneše, výraznou,neprávem opomíjenou kultivovanou osobnost našeho hraného filmu. OHNIVÉ LÉTO nese již celou řadu znaků, příznačných pro pozdější etapu filmové tvorby let čtyřicátých až šedesátých, která předchází bezprostředně nástupu filnmové šedesátnické vlny. I po více než půlstoletí stále náleží ke klenotům zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (27.08.2007)

Z filmu Ohnivé léto se line sladká lyrická vůně tvůrčího nitra Václava Kršky. Ten spolu s Františkem Čápem vydal světu své poetické vnímání propletence mládí a citů. Ozdobou je tvůrčí vyjevení obrazů a psychologická hloubka postav. Jednoznačným záporem jsou dialogy, které diváka často svírají a bodají svou křečovitostí. Herecká vložka mužských postav díky tomu často trpí nepřirozeným vynucováním. Je to nedostatečnou vyzrálostí obou hlavních filmových tvůrců. Ale samotné téma i způsob zpracování muselo vzbuzovat slibná očekávání od obou zajímavých mužů do budoucnosti. Mládí v rozpuku svých tělesných sil a s ním spojené citové hledání a tápání. Obsahuje i další zajímavé prvky, jako generační odcizování, latentní homosexualita, či puritánství. Jsou to ale jen prvky, nikoli celé části. Zdá se, že je celek zabalen do společensky korektního a snesitelného tvaru pro širší diváckou veřejnost v zajetí moralistických předsudků a tmářství. Hlavní postavou příběhu je bohatý dospívající sirotek Julio (zajímavý Václav Sova) ve zmatcích citů, ve vydírání morální etiky staré doby, v seznamování nevyřčených a lákavých tajemství a v podmanění radosti ze života. Hlavní ženskou postavou je Juliova sestřenice Rosa (sympatická Lída Baarová) v roli rafinované pokušitelky i upřímně a hluboce zamilované dívky. Druhou hlavní mužskou postavou je okolojdoucí student Šimon (příjemný Svatopluk Beneš) ve své nevděčné roli narušitelského cizorodého prvku v celé velikosti krásy i tragédie lásky. Druhou hlavní ženskou postavou je bezelstná a mladá Červená Klárka (dobrá Zorka Janů), která marně hledá cestu ze složitého a zhoubného labyrintu lidských citů, majetnictví, neopětované lásky a sebetrýznění v nemožnosti nalezení správného východu. Poslední důležitou postavou je Juliův zahradník a od dětství věrný kamarád Petr (zajímavý Josef Stadler) s osudem obětního beránka na poli seznamovaní mládí s lidskými city a přirozeností. Z dalších rolí: puritánská autorita, Juliova teta a správkyně jeho majetku (Otylie Beníšková), Juliova starostlivá a laskavá hospodyně (příjemná Antonie Nedošinská), malý kamarád Střevlík (Jaroslav Liška), či starý převozník přes Otavu (František Roland). Škoda té nevyzrálosti a s ní související topornosti. Na druhou stranu byl jejich první společný filmařský výtvor silným příslibem do další tvorby. (17.11.2016)

Návrat Lídy Baarové do Prahy po jejím osudovém nešťastném milostném skandálu s Goebbelsem a urychleném vyhoštění z německých filmových ateliérů nebyl mnohým dvakrát po chuti. Doba a lidé se rychle změnili, Československo zmizelo z mapy světa a atmosféra nebyla příznivě nakloněna ani zrazené a rozbolavělé Baarové, která ovšem záhy našla útočiště v jihočeském Písku, kam ji pozvali Václav Krška s Františkem Čápem. Právě vznikající film, v němž se oba tvůrci chtěli prostřednictvím velkolepých přírodních scenérií vyznat ze své lásky k lidem, k mládí i k životu vůbec, nabízel ojedinělou příležitost také oběma sestrám Babkovým, tedy jak Lídě Baarové, pro kterou byla do již hotového scénáře bryskně dopsána jedna z hlavních rolí, tak Zorce Janů, talentované mladé herečce, dospívající zvolna v dívku nevšedního, jemného půvabu. V jejich těsné blízkosti se ocitl tehdy také jedenadvacetiletý Svatopluk Beneš vyrůstající po boku eroticky působící Baarové v jednoho z nejžádanějších filmových milovníků, ukazujíc zde přitom mnohé ze své stále ještě chlapecké váhavosti a cudnosti. Ohnivé léto, film plný snů, vášně a touhy, je vskutku ojedinělým zjevením uprostřed propuknuvší nesvobody, je otevřeným manifestem volnosti a radosti ze života. (03.10.2008)

Důkaz toho, jak čeští filmoví tvůrci (konkrétně Fr.Čáp a V.Krška-a před nimi G.Machatý s Extází, po nich snad už jen A.Radok Dalekou cestou) předběhli dobu. Na této filmové básni mi vadí snad jedině „výkon“ V.Sovy v roli Julia, L.Baarová (píseň "Milujem to, co ztrácíme“) snad nikdy nebyla v českém filmu krásnější. (26.02.2007)