Láska k vlasti

Zde se slovo mění v tělesný akt. Japonská ritualizovaná sebevražda slouží jako východisko ze situací, ze kterých nelze už jiné východisko najít.. Měla by být aktem, který zachovává čest toho, kdo ji podstoupí. Navíc je svázaná přísnými pravidly a její spáchání je důležitým aktem společenským. Tohle dílo je téměř dokonalé a ta dokonalost je podtržena tím, že sám autor a herec svůj život ukončil pokusem o převrat a spácháním rituální sebevraždy. Převrat, který měl znovu oživit tradice předválečné Japonské cti, převrat spáchaný ve jménu idejí, které jsou vyjádřené i v tomto krátkém filmu. Většinou se podobné ideje a myšlenky servírují s velkým nákladem patosu, ne však tady. Zde je velmi čistě podaná celá výpověď, nic zbytečného, příprava, poslední milování a krvavá sebevražda. Ani ta není moc příkrášlena, sepuku je zobrazené v celém svém dokonalém hnusu. Zapomeňte na všechny naivní filmy o samurajské cti a podívejte se na tenhle ... zde dostanete naservírovanou esenci japonských nacionalistických ideálů zabalenou ve vysoce stylizované, velmi strohé ale velmi odpovídající formě. (18.03.2012)

Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. (18.11.2016)

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. (27.09.2008)

Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... (28.02.2009)

Z filmařského hlediska bráno, jedná se o takový mix stylů Bergmana a Pasoliniho a v leččems je tento film převyšuje. U prvního jmenovaného mám na mysli například explictiní motivy - jak už zde bylo trefně poznamenané, pouhý záběr na Reikino břicho je působivý stejně jako případné obnažení. Ale i doslovné naturálie jsou tím, proč si budu Mišimovo filmové dílo pamatovat. Kontroverzní neorealista je zase znát v metafoře mocné politické síly, kterýžto střet s ní je velmi nebezpečný a přitom někdy se mu nedá vyhnout. Jelikož si Mišima nesnažil jít až tolik na dřeň jako Saló, které mám na mysli, je toto dílo pro ty, které neblaze proslulé dílo odpudilo, vhodné. ___ K filmu obecně - děj na první pohled působí chatrně a Flipper již správně poukázal na to, že kdokoli jiný by si vystačil s maximálně deseti minutami. Rozvláčnost ovšem filmu výrazně přidává, například v tom, že jsem si třeba dokázal uvědomit, jak byť jen jeden bezvýznamný střípek z mého bytí dokáže v konečném důsledku být ryzí a že je na místě užívat si každou minutu, stejně tak je pěkné vědět, že obecně přijímaný přístup k věcem je vlastně pláčem nad rozlitým mlékem... Po stránce detailů je na světě jen málo takto diamantově vybroušených děl. Jediný problém by mohl být s japonskou symbolikou, která, jak zde správně poznamenal gjjm, je specifického charakteru a pro laika, jako jsem třeba já, může být překážkou. Osobně si pomáhám metaforami a empirickým podobenstvím, ovšem zde můžu zajít až k dezinterpretaci celého díla. Přesto v tomto případě v hodnocení zohledním emocionální zážitek proti tomu ideovému. ___ P.S. Už zde sice je funkční odkaz, nicméně bych si dovolil přihodit ještě jeden, a to z důvodu odlišného hudebního doprovodu. Nevím, zda se na UbuWebu nachází původní téma, nicméně naladění tónů mi díky přechodu z pomalé na rychlou melodii celkem kazilo zážitek. Naproti tomu ten mnou nalezený dle mého soudu mnohem lépe vystihuje melancholickou náladu celé této tragédie a při premiéře (viděno dvakrát) málem vyvolal i plačtivou lítost nad zobrazeným nevyhnutelným osudem. Ačkoli jméno Aarona Embryho je v hudebním světě trochu upozaděné, mé místo si díky zdejší odvedené práci získal. http://video.google.com/videoplay?docid=9201439452997071422# 100% (06.11.2010)