Láska k vlasti

Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. (18.11.2016)

Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... (28.02.2009)

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později. (11.05.2020)

Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... (03.10.2014)

Z filmařského hlediska bráno, jedná se o takový mix stylů Bergmana a Pasoliniho a v leččems je tento film převyšuje. U prvního jmenovaného mám na mysli například explictiní motivy - jak už zde bylo trefně poznamenané, pouhý záběr na Reikino břicho je působivý stejně jako případné obnažení. Ale i doslovné naturálie jsou tím, proč si budu Mišimovo filmové dílo pamatovat. Kontroverzní neorealista je zase znát v metafoře mocné politické síly, kterýžto střet s ní je velmi nebezpečný a přitom někdy se mu nedá vyhnout. Jelikož si Mišima nesnažil jít až tolik na dřeň jako Saló, které mám na mysli, je toto dílo pro ty, které neblaze proslulé dílo odpudilo, vhodné. ___ K filmu obecně - děj na první pohled působí chatrně a Flipper již správně poukázal na to, že kdokoli jiný by si vystačil s maximálně deseti minutami. Rozvláčnost ovšem filmu výrazně přidává, například v tom, že jsem si třeba dokázal uvědomit, jak byť jen jeden bezvýznamný střípek z mého bytí dokáže v konečném důsledku být ryzí a že je na místě užívat si každou minutu, stejně tak je pěkné vědět, že obecně přijímaný přístup k věcem je vlastně pláčem nad rozlitým mlékem... Po stránce detailů je na světě jen málo takto diamantově vybroušených děl. Jediný problém by mohl být s japonskou symbolikou, která, jak zde správně poznamenal gjjm, je specifického charakteru a pro laika, jako jsem třeba já, může být překážkou. Osobně si pomáhám metaforami a empirickým podobenstvím, ovšem zde můžu zajít až k dezinterpretaci celého díla. Přesto v tomto případě v hodnocení zohledním emocionální zážitek proti tomu ideovému. ___ P.S. Už zde sice je funkční odkaz, nicméně bych si dovolil přihodit ještě jeden, a to z důvodu odlišného hudebního doprovodu. Nevím, zda se na UbuWebu nachází původní téma, nicméně naladění tónů mi díky přechodu z pomalé na rychlou melodii celkem kazilo zážitek. Naproti tomu ten mnou nalezený dle mého soudu mnohem lépe vystihuje melancholickou náladu celé této tragédie a při premiéře (viděno dvakrát) málem vyvolal i plačtivou lítost nad zobrazeným nevyhnutelným osudem. Ačkoli jméno Aarona Embryho je v hudebním světě trochu upozaděné, mé místo si díky zdejší odvedené práci získal. http://video.google.com/videoplay?docid=9201439452997071422# 100% (06.11.2010)