Let číslo 93

Hraný dokument, nevnímáme-li tu slovo hraný jako předstíraný a dokument jako suchopárný shluk dat. Let chápu jako rekonstrukci, jako poselství. Když jsem tehdy viděla padat dvojčata, myslela jsem na lidi v nich, Greengrass na lidi myslel taky, i když nám neukázal, jak před odletem snídají s rodinkou a poplácávají se při odchodu po zádech. Naopak ona anonymita poskytla větší autentičnost a dopad, nekompromisní úder do srdcí a myslí bez laciného vydírání, v čemž shledávám největší hodnotu filmu. Tohle těžko něco překoná. (01.10.2006)

Greengrass umí, to už je známá věc. Pod režii si vzal velmi citlivé téma a zpracoval ho úžasným způsobem, že i několik hodin po promítání cítím to chvění a mražení v zádech. Tento neobvyklý pohled z druhé strany, jak to prožívali na řídícím středisku, v armádě a hlavně v uneseném letadle je na tolik působivý, že nemám slov. Greengrass volil moudře, když vybíral naprosto neznámé herce. A ti to zvládli na jedničku, věděli do čeho jdou a dali do toho maximum, že si zaslouží obdiv stejně jako ti skuteční, kteří v uneseném letadle byli a zažili na vlastní kůži. I když jsem věděl, jak to bohužel má dopadnou. I tak jsem jim při závěrečné snaze o záchranu přál ať to stihnou a přežijí. (22.07.2008)

Zapomeňte na Kurta Russella a Leslieho Nielsena. Zapomeňte na šťastná přistání, z prdele kliku amatéra za kniplem a rande sjednaná 10 vteřin po opuštění hořícího letadla. V době bezprecedentního teroristického činu z vás dokumentarista Greengrass udělá malé mušky ve zmatených řídících centrech i na palubě letu United 93, aby vás spolu s hlavními hrdiny donutil na konci přestat dýchat. Snad věrně a přiměřeně emotivně tak složil zaslouženou poctu obyčejným lidem, co se ocitli v nepravou chvíli na nepravém místě a položili svůj život za bezpečnější (západní) svět. S jednou věcí však budu mít odjakživa problém - s mírou PUBLICITY. Let číslo 93 je jen další kapkou do oceánu zvaného War on Terror, zatímco jiné informace, doplňující celou mozaiku objektivity z druhé strany, zůstávají jako Sahara po mírné dešťové přeháňce. Tohle ale není problém Greengrasse, ale nás všech. Připomínám, že v době útoků četl George W. Bush dětem ze základní školy na Floridě pohádky. Věříte na ně ještě taky..? (27.02.2012)

Všechno co se o tomhle filmu říká je pravda. Od začátku do konce syrová atmosféra připomínající hodně vypjatý dokument. Vůbec nejzajímavější na tomhle snímku je to jak se ve vás rvou klasická schémata, jakými chápeme fungování fikčního snímku (který film přece jenom víc připomíná) a vědomí, že něco velmi podobného opravdu zažívali skuteční lidé. Což několikanásobně zesiluje míru naší empatie s postavami. Greengrass je zjevení v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuju si, že v jistém smyslu podobně na mě zapůsobil jeho předcházející Bournův mýtus. Doufám, že mu nyní začnou produecnti cpát dolary plnými hrstmi a že je efektivně promění v nějaký další, podobně úchvatný film. 100% (11.02.2007)

Nemám jinou možnost. Bál jsem se tohodle filmu. Bál sem se ho hodně. Ale myslím, že důstojněji už dané téma zpracovat vážně nešlo. 100%ně dokumentární nasnímání, typově dokonale vybraní, a naprosto neznámí herci (skoro bych se ani nedivil, kdyby to byli dokonce NEherci), včetně několika autentických lidí (v různých operačních centrech a dokonce i nějaký Major, či tak něco) umocňují stísněnou atmosféru. Film působí velice autenticky, je herecky zvládnut velice citlivě, a fakt, že postavy nejsou blíže prokresleny, ještě víc poukazuje na tragiku celé věci, totiž že umírali "pouze" lidé. Paul Greengrass je na poli hraných dokumentů jednoznačně nejzručnějším režisérem a myslím, že o tomto filmu ještě uslyšíme na Oscarech, projednou zase zcela Zaslouženě. P.S. To ticho po skončení filmu tak hrobové, jak si jen hrobové ticho umíte představit... (24.05.2006)