Let číslo 93

Neskutečný filmový zážitek. Jeden z nejsilnějších filmových momentů a zároveň jeden z nejlepších filmových konců. Film skutečnější než realita. Let číslo 93 není film, Let číslo 93 je dokumentem. Začínáme na letišti, kde je děj nejnudnější, pokračujeme v budově Řízení letového provozu, kde se film rozjíždí a závěrečná pětačtyřicetiminutovka je horská dráha emocí, úzkosti a beznaděje. Během prvních zjištění o únosech letadel jsem ani nedutal. Když zmizelo první letadlo z obrazovky radaru, divák narozdíl od postav ví co se stalo a jen mlčky sleduje a očekává, kdy už se to všichni dozví a jak budou reagovat. V poslední třetině se děj přenese do prostředí uneseného letadla, kde vzniká vzpoura samotných pasažérů proti odhodlaným teroristům. Při dobývání do kokpitu jsem ústa nezavřel ani na okamžik a zavřel je až po skončení závěrečných titulků. Pro mě osobně zatím nejlepší film roku. (01.11.2006)

Hraný dokument, nevnímáme-li tu slovo hraný jako předstíraný a dokument jako suchopárný shluk dat. Let chápu jako rekonstrukci, jako poselství. Když jsem tehdy viděla padat dvojčata, myslela jsem na lidi v nich, Greengrass na lidi myslel taky, i když nám neukázal, jak před odletem snídají s rodinkou a poplácávají se při odchodu po zádech. Naopak ona anonymita poskytla větší autentičnost a dopad, nekompromisní úder do srdcí a myslí bez laciného vydírání, v čemž shledávám největší hodnotu filmu. Tohle těžko něco překoná. (01.10.2006)

Více než film je to rekonstrukce jednoho dějově domyšleného, ale průběhem a svým koncem daného příběhu. Paul Greengrass dokazuje proč je nejrealističtější režisér posledních 10 let a ani v jedné sekundě neztrácí půdu pod nohama. Herecké výkony nejsou dokonalé a v tom je jejich síla. Úmyslně působí dokonale realisticky a nenajdete jednu postavu jednoho herce v hromadě vyděšených postav. Realita je pro některé autory cílem pro jiné prostředkem... (07.12.2006)

Nesouhlasím s jednoznačným tvrzením, že film by působil stejně, bez ohledu na provázanost se skutečností. To je tvrzení, které podle mého názoru může prověřit jedině čas a ti, kteří dané události zažili si je mohou jen těžko ze svých pocitů odpárat. Sám tenhle zážitek od toho filmového prostě nedokážu rozlišit a proto si možná šetřím tu poslední hvězdičku. "Ryan" má svou první půlhodinu, "United 93" tu poslední. A Greengrass styl, který ze spousty filmů s nálepkou "natočeno podle skutečné události" dělá přestylizované, sladkobolné či patetické příběhy, kterým nikdo neuvěří. (02.10.2006)

Pěkně syrově natočený film o 11. září, který snad nejvíce vystihují slova autentický a strhující. Nikde neplápolají americké vlaječky, žádná scéna není zbytečně vyumělkovaná a postavy vedou úplně obyčejné dialogy. A ač mají trochu málo prostoru na to, aby každý mohl rozehrát svou vlastní roli, nijak mi to nevadí a United 93 je asi prvním filmem, kde jsem naopak jen za hrubě načrtnuté postavy ráda. Pokud bych měla vyzvednout z tohoto dílka několik scén, je to především arabská motlitba hned v začátku snímku, skvělý pohled na padající dvojčata očima dispečerů na letišti, kdy vás pěkně zamrazí a úplně zapomenete, že jste tyhle záběry viděli už stokrát předtím, a hlavně posledních 10 minut, kdy se pasažéři rozhodnou ovládnout letadlo. Ale strhujících scén jsou desítky, ne desítky, strhující je celý film bez ohledu na to, co zrovna sledujete. Až do závěrečných titulků prostě jen sedíte na místě a neschopni slova sledujete děj. Tohle už je mnohem víc než film. (29.10.2006)