Berlínské spiknutí

Naozaj som netušil, že svojou vyššou hranicou troch hviezdičiek sa zaradím ku skupine vyššie hodnotiacich užívateľov, pretože si viem predstaviť, že pri opätovnom zhliadnutí, by som tomuto snímku mohol s čistým svedomím pridal dať o hviezdičku navyše. Vizuálne definitívne jedno z najprecíznejších čiernobielych spracovaní. Za ním bolo však dlho nič a prázdno, potom prišiel vcelku zaujímavý a originálny dej spolu s hereckými výkonmi, potom znova dlho nič niekde na samom konci bolo spracovanie príbehu a jeho následná pointa, a napínavosť deja samotného. Škoda, že tieto jednotlivé faktory sa tvorcom nepodarilo poriadne zosúladiť, Sodenbergh asi viac lipol tam, kde ho nebolo až tak potreba. Mohol to byť naozaj jedinečný historický thriller, tá umelecká precítenosť mu však ubrala mnoho. 70%. (10.05.2009)

Pocta (nielen)Casablanke ... Soderbergh zvolil vizuálne zaujímavý čiernobiely štýl rozprávania, kde pri pocte atmosféry 40.rokov, hojne využíval zadnú projekciu i dosť rušivé prechody medzi dobovými zábermi. Do filmu výborne zapadla Thomasova hudba i herci, ktorých zvolil. Toľko pozitíva.Je to jeden z ďalších snímkov kde forma zvíťazila nad obsahom. Slušne ne(sympatický)výkon T.Meguira(samozrejme, že je to tým, že joho postava je proste zaujímavá) zatieňuje všetkých ostatných a po jeho "vytratení sa" z príbehu sa iba brodíme príbehom ktorý pôsobí dosť chladne a režisér, ani herci niesú schopný nás vtiahnuť do deja a už vôbec nie precítiť ho. Je to škoda, lebo všetko naznačovalo že pôjde o vynikajúci film. Keď si pomyslím, že som na tento film rok netrpezlivo čakal,tak ma výsledok teda nepotešil. Pán Soderbergh, ani já Vás nepoteším! 50%! (08.02.2009)

famózne urobené kulisy rozbombardovaného povojnového berlína a postupimu, "feeling" a atmosféra "starých" amerických filmov, noirový šat a vydarená snaha o nostalgické "napodobenie" žánru a dobovej hollywoodskej produkcie, len to na dobrý film nestačí, ani keď tam dáte clooneyho s blanchettovou a okoreníte to psychopatickým maguireom, film je rozvláčny, dalo by sa povedať, že skoro až nezaujímavý a je to iba režisérova "štúdia" istých postupov, ktoré si chcel vyskúšať, žánru, ktorému chcel vzdať hold, no urobil to príliš "interne", než aby to mohlo divákov osloviť a zaujať; (09.04.2012)

Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007] (03.10.2015)

Soderberg si jde opět vlastní cestou a nehledí příliš na diváka. Ostatně není to poprvé, jenže tentokrát si příliš nepohráva s pojmy šokující, umělecký či intelektuální. Nejspíš pro vlastní potěchu si natočil válečnou noirovku, co o to, že černobíle, je to práce precizní, ale ten děj... líně a nevzrušivě se plazící, průhledný ač schován za háv překombinovanosti. Sem tam nějaké to rýpnutí do všech stran, sem tam překvapující otevřenost (ano, to je ten zásadní rozdíl mezi rokem 2006 a 1946: naturalismus sexus a výskyt slova fuck, ve všech jeho významech a formách). No vzhledem k tomu, že prvních 20 minut jsem obdivovala řemeslnou stránku věci, další dvacet minut čekala nějakou zajímavou dějovou konstrukci a zbývajících 50 minut jsem se nudila, není to u mě za víc jak 55%. (26.01.2008)