Černá kniha

Film s krásnou atmosférou padesátých let, dokonce jsem měla dojem, že se dívám na nějaký starší počin. Každopádně příběh samotný mi připadal mnohdy dost sentimentální a našly se bohužel úplně hloupé momenty (jeden z odboje nechce zastřelit nácka, ale nakonec to udělá, protože "Ty jsi klel!Ty jsi klel!")-u toho mi bylo trapně za samotného scénáristu. Hlavní hrdinka Rachel mi byla celkem sympatická, celé to vyústění, kdy se zamilovala do německého kapitána se mi líbilo. Bohužel se však nedá říct, že by to diváka chytlo za srdce (jako např. Pianista), natočeno je to poněkud chladně a s odstupem. Možná jsem se až příliš zakoukala do hollywoodských filmů, protože tohle je úplně něco jiného a úplně mi to nesedlo, navíc hudba v pozadí, která byla jako vystřižená z béčkových filmů, mě rozčilovala. Takže sice to nebylo vůbec nudné, ale občas přemrštěné, příliš naivní a úplně bez emocí.Horší 4*. (30.05.2012)

Protinacistický odboj v Nizozemí na způsob Hurvajze Verhoevena.. Krvavě rozstřílená těla, rozšmelcované hlavy, barvení na blond všude, prsa Carice van Houten v záběru častějc než zdvižené pravice, strohé zamyšlení se nad relativitou morálky v časech válečného běsnění a jedna černá kniha uprostřed červené knihovny. Nejdražší a komerčně nejúspěšnější snímek země tulipánů je sice vizuálně opulentní, ale po emoční stránce působí velmi často uměle a nuceně melodramaticky. Když úchylný vévoda masa a krve chce, umí brak vysvětit mnohem efektněji.. (12.01.2017)

Válečný film v akčním podání, no nakonec proč ne, když to funguje. Herci byli skvělí, Carice van Houten velmi zajímavá, děj odsýpal, takže ani dlouhá stopáž vůbec nevadila. Ti zlí nakonec nebyli třeba ani tak špatní a ti dobří zase pěkní hajzlové. Trošku mi kazilo dojem jen to, že jsem se o hlavní hrdinku nemusela bát, protože hned od začátku víme, že ona všechno přežila. (08.08.2007)

Černá kniha je splněným snem pro všechny Verhoevenovy fanoušky, protože to není jenom "velké zúčtování s národní minulostí ala Tmavomodrý svět", ale i zúčtování s vlastními tématy a opakujícími se motivy._____ Kýčovitý úvod a závěr ustavuje postavu vypravěče, jehož přizpůsobené vzpomínky sledujeme převážnou stopáž snímku, a tak se zde mísí americký okázalý způsob vyprávění a evropským subitlnějším, fyzické a u Verhoevena skutečně bolavé násilí s estetizací. Verhoeven je pevně v kramflecích, nejdříve ustanoví žánrový model, aby ho detailem jako z laciného béčka naboural (scéna na lodi s detailem tváře jednoho z gestapáků apod.)._____ Neodpustí si četné náboženské reference (úvodních deset minut s Židovkou čtoucí Bibli, tvrzení o nutnosti být křesťan za druhé světové války ad.) a autocitace v hyperbolizované podobě ("zkoumání" výkalů a hrátky s ohanbí jako v Turks Fruit, úmrtí nebožsky hříšné postavy s pádem mrtvého těla do vody jako v RoboCopovi...), nechybí politicky zakuklená paralela s oglosováním snad každého nějak výrazného režimu minulého století (má oblíbená je hláška o kapitalismu) a geniální pohrávání si s fanouškovským očekáváním (tak ukáźe už Paul v mainstreamovém filmu ten penis v erekci, nebo si z nás jenom střílí - co to je pod tou peřinou?)._____ Možná ve výsledku nejlepší Verhoeven, skvěle odvyprávěný, fascinující od první do poslední minuty, s Carice van Houtenovou, která má charizma Audrey Hepburnové a sex-appeal Grety Garbo. Paul Verhoeven je Bůh, Černá kniha je boží a Rob Roy je kout._____ P.S.: Na projekci v rámci Ozvěn Febiofestu byla přítomna cca. 80-letá stará paní, která překvapivě vydržela až do konce, po čas závěrečných titulků zůstala sedět a byla z Černé knihy zjevně unešena. A pak že Verhoeven je jen pro mladý. :-) (07.04.2007)

Pokud je pro tolik fanoušků PV dokladem jeho mistrovství Černá kniha, tak pro mě je to zrovna film, který se mi z nechuti ani nechtělo dokoukat, jak trapně na efekt a melodramaticky jsou ty scény budované - jako by PV nějak nezaznamenal posledních 60-70 let vývoje vyprávění filmových příběhů a jel pořád podle té počáteční naivity a jednoduché opájivosti samotnou filmovostí, hraností, strojeností, a tak scénář pracuje podle měřítek a očekávání, za nichž se promítal třeba KingKong a bylo jen nutné dostrkat postavy tam, kde bude připravený divák moci udělat ách a ou a pištět hrůzou a bude si tu frašku užívat, protože to tak chce... *** Je možné, že právě tohle se snadno promine ve scénáristicky hrubších akčních bijácích, kde jemnou reflexi přebíjí pudy a vášně hnané příbojem krve a/nebo spermatu, ale v jemnějších psychodramatech, kde působivost děje stojí na předivu motivací a na přísně logickém vývoji postav a souběhu událostí, to prostě leze ven jako sláma z bot. Je jedno, jak složitě scénář vypadá, když se ho pokusíte převyprávět. Pořád je to melodramatický konstrukt předem vypočítaný na efekt, stavící se nad přirozený běh příběhu, který by člověka strhnul svým komplexním neodvratným spěním, a v obratech, zvratech a pointách místo toho vystupuje předem vykonstruovaná hra režiséra-boha příběhu, který odolává námitkám. A zatímco přirozený příběh by ohledával i jiné možnosti, on a herci pod jeho taktovkou to valí vytčeným směrem, aby se všichni v kině mohli ve správné chvíle dojímat. Jenže scénám, ve kterých si hrdina (obrazně míněno) naběhne na osudovou kulku za dojemné hudby a s dlaněmi přištitěnými na srdce, z nějž začne na bílou blůzku probublávat krvavý pramínek, a s leskem v očích padá zpomaleně k zemi, už je snad nějaké to půlstoletí odzvoněno. *** Verhoeven možná používá moderní efekty, ale nikdy se nevymanil ze starého filmového myšlení a není sám nijak moc chytrý. A to je nuda a navíc zrovna tady jde o ironii o to krutější, že scénář má vycházet ze "skutečných událostí". *** PS: Vůbec se nedivím, že Tarantino přesně kvůli takovým vykrádačům skutečnosti a velmistrům dojáků musel natočit Hanebný pancharty a zatančit tak na mrtvolách těch nacistických hajzlů i režisérských šmelinářů s nimi, čímž mohl zároveň i složit neskutečně šlechetný tribut obětem - těm historickým i těm z řad filmových diváků třeba takového Paula Verhoevena;) (28.11.2016)