Za mraky

Poetika až na hranici běžné srozumitelnosti. Film je poskládaný ze čtyř základních příběhů, které spojuje a do kterých vstupuje postava filmového režiséra, v každém příběhu je něco těžko pojmenovatelného a velmi křehkého.Ale všechny jsou o pocitech, které vzbuzuje láska. Mimořádně hvězdné herecké obsazení v rozhodně výjimečném filmu, který, ale asi nebude pro každého. (22.01.2006)

Za mraky... Michelangelo Antonioni s Wimem Wendersem zpracovali literární námět italského filmaře. Jde o Michelangelovo velmi zdařilé rozloučení s dlouhometrážním filmem. Je osobní, více filozofuje a snaží se odhalit umělcovu duši v nahotě i v neustálé touze po nových rozměrech vědomostí i bytí. Jde o pocity, jde o nezachytitelné impulsy, jde o těžce uchopitelná zákoutí života. Půvab lidské existence je zachycena v tazích filmové kamery, Éros je nejsilnějším pudem lidského konání ve smyslnosti i mučednického sebetrýznění a absurdita žití se skládá do neposedně lehkonohých veršů životní laskavosti, moudrosti a porozumění. Rozverně tančí a zpívá, bezelstně přemýšlí, podléhá i odolává, poznává, odzbrojuje bezprostředností. Pocit osamělosti posunul svůj symbolický význam, Antonioni rozsvítil své nitro a ozářil duhu života. Pozorovatelem a konferenciérem poetické filozofie života je filmový režisér (příjemný John Malkovich). Je prostředníkem mezi slavným Italem a diváky, uvádí myšlenky v život, slyší vyprávět veselý letní vítr o mileneckých objetích. Chvilka štěstí a zahnání osamělosti a strachu. Mužské smutné i veselé hrdiny se sklony k slabosti zastupuje ozvěna touhy i zdrženlivosti Silvano (Kim Rossi Stuart), nerozhodný a pohodlný Roberto (Peter Weller), překvapený a vyléčený Carlo (Jean Reno), vytrvale zamilovaný mladík Niccolò (Vincent Perez) a malíř a duch života (Marcello Mastroianni). Křehkou a zranitelnější polovinu života zastupuje bezelstně otevřená Carmen (Inés Sastre), chvilkové bezpečné a očistné útočiště naleznoucí mladá prodavačka (Sophie Marceau), impulsivně přímá Olga (Chiara Caselli), Robertova trpící manželka Patricia (Fanny Ardant), z vášní života vystrašená cudná budoucí jeptiška (Irène Jacob) a závan elegance života (Jeanne Moreau). Za mraky je poeticky filozofující film, se kterým se italský intelektuál stylově rozloučil z dlouhometrážní hranou tvorbou. Umělcova pocta a vyznání životu. (20.06.2018)

Pokud se divák dokáže povznést nad nereálnost jednotlivých příběhů a neskučné filozofování, tak si určitě prožije překrásný romantický láskyplný zážitek ještě zvýrazněný vynikající hudbou. Já jsem to nedokázal, jen jsem sledoval dialogy, které postavám diktuje scénář a přemýšlel nad tím, co bych dělal, kdyby takovým způsobem se mnou hovořila tak pěkná slečna jako Inés Sastre. Asi bych opravdu uvažoval o tom, kde jsem si založil vizitku od psychiatra. (05.01.2007)

Za mraky je přesně ten typ filmu, který je možno odsoudit jako pseudointelektuální blábol, bohužel. Dialogy tam zní jakoby je pronášeli dva šediví (a do sebe zahledění) filozofové nad kávou - jen v takové podobě by to bylo možno nějak akceptovat, ale ony jsou pronášeny na ulici mezi dvěma mladými lidmi. Při rádoby hlubokých, ve výsledku spíš naivně působících promluvách, které ani nenavazovaly na promluvy toho druhého, jsem měl občas problém zadusit smích, jakoby to byla parodie. Na druhou stranu to mělo i své silné momenty, kdy se režisérům povedlo vykouzlit podmadnivou atmosféru, zejména scény s Malkovichem byly vyvedené. (29.08.2012)

Vzácný úkaz, zvlášť takhle na sklonku 20. století – čirý filmový impresionismus (ty anekdotické příběhy a náznaková psychologie postav recitujících řídké repliky spíš jako banální verše, to je jenom lepidlo, kterým drží barvičky na plátně). Před deseti lety jsem nedocenil, včera potěšilo velmi. Jen toho Vana Morrisona tam pořád neslyším, pokud to teda není on, kdo tak genericky troubí na to generické ságo. — A ještě si sem hodím mně ach tak blízký citát drahouška Marcella, abych zase nezapomněl, odkud je: Zopakovat géniovo gesto mě uspokojí víc než kterýkoli z mých vlastních tahů štětcem. (21.12.2015)