Venuše

Áno, Kureishiho scenár sa dá rozoznať na prvý pohľad. Tak trochu neurčitý a rozcíteno-expresívny film o zostarnutom playboyovi a niekdajšej hviezde divadelných javísk, ktorému na sklonku života neostáva nič iné, než stvárňovať epizódne mŕtvoly otcov a starých otcov rodín vo filmoch, geriatrické rozhovory v kaviarni so svojimi rovesníkmi (nielen) o tom, kto z ich spoločných známych zomrel tento týždeň a koľko stĺpcov má jeho nekrológ v novinách, alebo o kvantách liekov, ktoré držia pohromade ich telesné schránky. No a samozrejme, zahorieť vášňou voči mladej neotesanej bohyni s dlhými nohami a drzými spôsobmi (a hrozne vtipnou angličtinou). Vzájomný vzťah starého herca a mladej rádobymodelky je vykreslený s istou dávkou nadsadenosti a humoru, no tiež čímsi nedefinovateľným, čo je spoločným menovateľom všetkých Kureishiho diel. Koniec očakávaný a predvídateľný, na druhej strane, chcela som si pozrieť komornú drámu a nie sci-fi o nesmrteľnosti. Z mojej strany spokojnosť a následne prebdená noc, strávená myšlienkami o starobe a pomyselnej vekovej hranici, za ktorou život pohlcuje všetky ľudské vášne, a ktorá je u každého nastavená tak trochu inak. 8/10. (05.11.2013)

Úžasně poetický snímek o ambivalenci stáří. Občas je krásné, občas samotářsky depresivní, občas hřejivé, občas mrazivě kruté. Ale hlavně je to součást života a ne jen čekání na smrt. A přesně v tomto duchu Roger Michell natočil svou Venuši. Nálada střídá náladu nepostřehnutelně lehce, zčásti díky mistrovskému výkonu Petera O'Toolea a Leslieho Phillipse, z části díky morbidnímu, ale přesto laskavému humoru. Humor je to co drží postavy svěží a plné života, a stejnou službu odvádí i pro film. Tohle se režisérovi opravdu povedlo, takhle vyvážit pocitovou složku je opravdu kumšt. Herci jsou, jak už jsem naznačil, perfektní, přirození a své role zvládají hravě a s nadhledem. To platí i o mladičké Jodie Whittaker která si zde užila svůj debut. Je to druhé nenápadné drama ve kterém jsem ji měl možnost vidět, a už si hlasitě řekla o zařazení do seznamu mých oblíbených hereček. (15.01.2012)

82 % - Hodně zvláštní drama či černá komedie, s takovou specifickou náladou a spíše pro náročnějšího diváka. Hodně podobné téma Matce, kde excelovali Anne Reid a Daniel Craig. Tady je stařec nad hrobem a puberťačka, pro kterou není nic svaté. Mohlo by se zdát, že je zaděláno na trapas. Jenže v kůži starce je brilantní Peter O'Toole, který svou osobní jiskru a charisma ani v pětasedmdesáti letech neztratil. Role byla zřejmě hodně blízká jemu samému, podává ji s úžasnou neodolatelností, předkládá na plátno sám sebe (lehce mi to evokovalo Brodského z Babího léta). Jeho protihráčkou je velmi zajímavá debutantka Jodie Whittaker, kouzelným protipólem O'Toola je jeho důchodcovský kamarád Leslie Phillips. Příběh plyne přirozenou cestou, která se vyhýbá všem tradičním klišé - a právě proto má dopad. Podkresluje ho působivá hudba a hezká práce kamery - s výjimkou cesty vlakem, to je Rychle a zběsile a nemá to tam co dělat... (13.07.2007)

Snímek balancující na pomezí hlubokého dramatu o životě a umírání a romantické komedie. Na to, že snímek pojednává o sexuální touze staříka na sklonku života po mladé dívce, velmi vkusně natočeno a ještě lépe zahráno. Nakonec je tak Venuše spíš krásný smutný film. Podobné filmy: Užívej si, co to jde (2009), Hrdina až do konce (2017) 75 % (01.02.2022)

Úsměvný, přitom hodně smutný příběh o dvou vtipně kooperujících stařících na sklonku života. Oba dva vědí, co přijde, že to přijde brzy a že už si před tím moc neužijí, přesto nepropadají beznaději a s morbidním humorem sobě vlastním prožívají (v rámci svých možností) každý den naplno. Společné scény dvou legend britského filmu patří k nejvtipnějším a tu více, tu méně kulantně říkají, že ve stáří vás sice bude všechno pekelně bolet a každý nový den, do kterého se duchem přítomni probudíte, tiše proklejete, přesto budete (v ideálním případě) člověkem vnitřně smířeným a vděčným za předchozí roky. Temnější stránku stáří, momenty, kdy v osamoceném, potemnělém pokoji prázdně hledíte do zdi, film rovněž neskrývá, celkově má jeho poselství tak jako tak nejblíže k Churchillově „Stárnout začínáme, když rezignujeme na mládí“. Nabízí se srovnání s českým Babím létem, které je ovšem oproti Venuši milým nostalgickým pohlazením po duši a bolestivější témata obchází velkým obloukem. Zápletka přitom vychází z prosté a logické myšlenky, že pro oko muže nad osmdesát je pohled na krásné ženské tělo stejným potěšením jako pro oko dozrávajícího pubescenta. Roger Michell nikdy nezachází za hranice dobrého vkusu, své hrdiny odhaluje spíše duševně než fyzicky. Některé letitější fanynky Petera O’Toolea, řekněme ty, jež mohly Lawrence z Arábie vidět krátce po jeho premiéře, by přesto mohlo pohoršovat, co tam ten starý chlípník činí. Být o pár desítek let starší, asi mi to nepřijde tak komické. 75% Apendix: Těm, jež téma Venuše zaujalo, bych doporučil komedii Poslední sbohem, kde šarmantně umírá Peter Falk. (07.08.2008)