Vlkodav z kmene Šedých psů

Conan, Pán šelem a další sword&fantasy dohromady, polité omáčkou slovanských legend a bájí, zabalené v alobalu z ruského hliníku. Souboje mají jistě dobrou choreografii, ale mě to narušoval podivný střih. Není to zlé, ale je to trošku nedotažené a ta čtvrtá hvězda by byla, nebýt právě toho střihu. (14.06.2012)

„Zovi menja volkodavom.“ Jestli se mi v poslední době těžce hodnotilo přísně, tak to bylo v případě Vlkodava. Tato temná fantasy má totiž skoro všechno, co by měla mít - mlhu, déšť, kamení, správně „slovanskou“ filmovou atmosféru, putování blaty a smíšenými lesy... prostě věci, které mám jako dávný milovník S&S žánru rád. Našlo se i pár dost silných (v rámci žánru) scén - patřím ke staré drsné škole, která chlapáctví ve filmech hodnotí spíš podle zarputilosti mlčení a podmračenosti pohledů hlavních kosičů. Jenže bohužel - až příliš mnoho věcí má tento film navíc. Přes co jsem se nedovedl přenést, není ani tak „předigitalizovaný závěr“ (Kordus), pasáže z Conana, Aragorn a nakonec snad ani ten netopejr (zoologové prominou), co chytá v letu půlkilové šutry. Deus ex machina (Mi Nü-Chai) k žánru tak nějak taky patří. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Proč si rozpočtem (a nakonec ani fantazií) nikoli chudý projekt musí vypomáhat tak zoufalými klišé, polopatičností hodnou pětiletého diváka (především úvod), kreténským střihem (snad v každé bitce si toho všimnete) a všudypřítomnými veskrze debilními oslími můstky, to nepochopím. Snaha „dohnat a předehnat“ (gudaulin) je tak zoufalá a křečovitá, že jsem to neustál - mimochodem „velkovlastenecká“ hudba mi v tom také moc nepomáhala. „Srdceryvný happy end“ (monolog) mi nevadí (kde jinde než v pohádce má příběh končit šťastně), ale úplně bych předělal začátek, vynechal velké množství scén (letící slaměný pták - wtf k čemu to?, uřvanou scénu na můstcích v Lidojedově hradu, flashbacky, rádoby komickou vložku u jezerních lidí jako vystřiženou z Mrazíka a mnohé další - půlhodinové zkrácení by film možná zachránilo), tomu vyžehlenému staříkovi bych zakázal křísit všechny na potkání a v neposlední řadě bych propustil z týmu vlásenkářku. Potom by to nebyla pouhá přitroublá (ale zase zbytečně přecákancovaná) pohádka pro menší děti.             V této podobě předloženou práci jsem nucen hodnotit jako nepřiměřeně eklektickou, bez vlastního přínosu a trpící přemírou formálních nedostatků. (03.08.2010)

Po dlouhé době mě zase nějaký film dostal místy do rezonance, kdy jsem dýchal tak mělce, až jsem skoro zapomněl úplně. Bohužel jen místy, celek byl dost nevyrovnaný, tak nějak nestřídmý a neprostříhaný (i když práce se střihem byla intenzivní jako v reklamě -- čtvrtvteřinové bliky na detail, kterého si máme ve scéně všimnout, hodně názorné, až jako pro blbce). Jakoby se tímhle archetypálním slovanským eposem pootevřely dveře něčeho, co by možná mohlo existovat, tedy proudu fantasy z dosud trestuhodně nevytěžené slovanské mytologie a pololegend (Vnímáte, jak blízko do minulosti je úplně nezřetelná historie a mlhavé kořeny? Mizerných pár set let, to většina národů nemá...). Oba palce nahoru za to občasné trefení naprosto správné noty, po které si řeknete, jak je ten Pán prstenů vlastně sterilní (tím, že je tak okatě umělý...). Jen by mohli Rusové ještě maličko vyzrát, aby ustáli skutečné velkofilmy. (27.03.2013)

Matička Rus to natřela amerikánům pěkně po svém způsobu a dokázala, že Hollywood k dobré fantasy nepotřebujeme. Budu si to ale muset zkouknou ještě jednou, protože jedna dávka na vstřebání nestačí, zvlášť prostředek filmu mi nějak unikal mezi prsty a pozornost s ním. Začátek ovšem předčí Barbara Conana. (16.07.2010)

Ruský pokus o temnou a krvavou fantasy nedopadl vůbec špatně! Něco z Conana (třeba začátek), něco z Tolkiena (Morgoth se jmenuje Morana), něco ze Hry o trůny (nikomu nevěř), prostě klasická sword & sorcery, která je navíc zajímavá svým nezaměnitelným východním šmrncem (strašně se mi líbila výprava, hudba a exteriéry). Co na tom, že z filmu na dálku nesmrdí velké prachy, že vás neomračují bombastické digitální efekty, že děj příběhu je naivní, že jeho scénář i střih je místy malinko chaotický... zato má duši, kterou jeho příbuzní americké provenience často nemají, a být mi deset dvanáct, stříknul bych si z něho nadšením do trenek. Už dlouho jsem neviděl žádný ruský film, a tak mám radost, že mi udělal radost. A i když bojový netopejr a závěrečný souboj s Moranou jsou trochu na palici (Volkodav ho má většího než jediové!), megakýčovitý überhepáč mě dostal do kolen a já dám pět, protože chci a basta. Vokodav je důkazem toho, že i na východ od nás může vzniknout pohledný pohádkový velkofilm, který se přitom obejde bez hollywoodských prachů i všelijakých líbivých vyfikundací. (06.02.2015)