Žaluji

Svým způsobem je to až neskutečně děsivé, až z toho chvílemi mrazí v zádech, ale za horor bych tento film nepovažoval. To bychom museli zahrnout, každý třetí protiválečný film taky do tohoto žánru. Co se mu musí uznat, je jeho naturálnost, až z toho těžkne žaludek. Proměna vojáka je zde vyobrazena velmi dobře, a to že se film natočil sotva 1 rok po 1. světové válce mu muselo dodat na atmosféře. Divák pro zhlédnutí musí být v určitém rozpoložení a potřebuje patřičnou atmosféru, jako kulisa k sobotnímu obědu se tento film skutečně nehodí. film neztratil mnoho na své atmosféře. Herecké výkony jsou vynikající a závěrečná scéna mrtvých vojáků, kteří se jdou podívat na své pozůstalé, jestli nezemřeli zbytečně, dělá z filmu nezapomenutelné dílo. Francouzi mají tu nevýhodu, že jeden ze svých prvních válečných filmů, už nikdy nepřekonají. (04.09.2012)

Mám pocit, že u těchto starých (stoletých) filmů se už přesně vědělo, jak do nich zavést a nechat působit nejnovější vymoženosti techniky. A fimařský pokrok vidím v postupném zbavování se těchto technických fines (pokud se ovšem nejedná o počítačovou imaginaci, žánr fantasy, který mě stejně úspěšně míjí. Nechci však mluvit o technologii, ale ani o - v podstatě dojemném - příběhu; spíš o historickém pozadí filmu, na kterém byly jednotlivé události nanášeny. A tím je Pyrrhovo vítězství Francouzů v 1. světové válce, a tedy zánik Francie jako politické a kulturní velmoci. Pozn. 1: Provolání (Žaluji či obžalovávám, ale lépe obviňuji, považuji za provolání) "J'accuse!" se ve filmu vyskytuje mnohokrát, např. i po přirozené smrti matky Jean Diaze, který vzápětí vede ruku malé Angele připsaní tohoto provolání. Je to vlastně stále jen Jean Diaz, který je tím takžka posedlý. Co však toto provolání (poselství) ale znamená - nechceme-li připustit, že je tu naivně až primitivně obviňována "válka a její pošetilost" (všiml si toho i Eodeon "protiválečný apel svádí vinu za masové vraždění na virtuální pojem válka") - na to musíme nejspíš přijít sami; a obávám se, že to nebude snadné. Závěr filmu samozřejmě mnohé napoví, ale je to všechno? Pozn. 2: Přibližně 20 let před tímto filmem se pod podobným sloganem vyádřil (k Dreyfusově aféře) Émile Zola. Jeho, zde spíš obvinění, je ale (vzhledem k textu) mnohem jednoznačnější a konkrétnější.... Závěr: Film se vyznačuje velice inventivní režií, a neuvěřitelnými herecký výkony (nejen an tuto dobu)- (21.10.2017)

Pouhý rok po válce, která pohnula celým světem a vytvořila skutečný časový předěl, jenž byl náhle nepřekročitelný a jakákoliv možnost návratu nemyslitelná, natočil Abel Gance tento nesmírně působivý opus. Až makabrózní vylíčení zničující apokalypsy, v němž nejde ani tak o bojová jatka, jako spíše o následky - morální, psychologické, duchovní. Již úvodní scéna slavnosti dává tušit, že máme co do činění s jedinečným dílem - až magická atmosféra rozechvělých stínů tanečníků na stěnách i na tvářích přihlížejících. Počínající filmový impresionismus v téměř každém záběru doslova kouzlí působivou náladu, ať už rozličnými maskami, lahůdkovým přeostřováním plánů, prolínaček občas jen vzdalujících kameru o pár kroků, průhledy skrze okna či dveře se silným zdrojem světla, siluetovými efekty... Nediegetické vsuvky vytvářející jistý intelektuální konstrukt po mnoho let předcházejí Ejzenštejnovy experimenty (montážní reminiscence francouzsko-pruské války), mnohem výrazněji však působí odlišné druhy montážních sekvencí, především velmi dojemná až geniální metafora loučení skrze výmluvné detaily rukou. Gance jednoduše hýří nápady, které sice roztříštují jednotný styl, avšak slouží co nejpregnantnějšímu vyjádření myšlenky a tématu. Zatímco první dvě kapitoly samy o sobě vytváří soudržné a vypjaté melodrama ve stylu režisérova předchozího snímku (herci zde však podávají velmi civilní výkony a objevují se i odlehčující scény), třetí část se výrazně vyděluje. Kauzální narativní linie se rozplývá a následuje hutná reflexe hraničíaž se stylem obrazové eseje. Mžikový střih, míšení inscenace se záběry týdeníků, reality a fantazie, dialogových mezititulků a obtížných citátů postupně přesouvá děj ze zákopových jatek do vrcholné závěrečné obžaloby. Ta má naprosto ojedinělou podobu masivní kolektivní vize, mrazivé a dechberoucí - zástupy mrtvých míří za pozůstalými, aby zjistili, že jejich oběť byla zbytečná, že svět se vychýlil do takového bodu, kdy již budou takovéto oběti nic než zmarem. Když hrdina nakonec žaluje i samotné Slunce, že bez antipatií vrhá své paprsky na nejen fyzicky zdecimovaný svět, člověka až polévá studený pot. To, že tento nezapomenutelný verdikt nad událostí, která navždy změnila běh civilizace a přinesla zdrcující zjištění, že věci již nelze vzít zpět, vznikl ještě v zanikajícím poryvu dobové vichřice, dodává snímku zvláštní a nevyslovitelný nádech. Cítil jsem z něj něco podobného, jako z Radokovy Daleké cesty, která byla přímo přesycena autentickým a bolestně čerstvým prožitkem. I proto se stává Žaluji snad nejjedinečnější možností, jak se ocitnout tváří v tvář první světové válce. Jakkoli snímek určuje melodramatická konstrukce a přetrvávající ohlasy romantismu, nezdráhám se říct, že autentičtější pocit žádný z pozdějších snímků nabídnout nemůže. (25.10.2011)

Ganceho obžaloba a umělecké vypořádání se zločiny první světové války. Velice dlouhý, divácky náročný film. Rovněž tak ale i mimořádně komplexní, režijně nápaditý a inovativní. Jen hrstka filmů dokázala do téhle doby přijít s takhle obšírnou a soudržnou uměleckou vizí. Milostný trojúhelník i zákopová válka mají podobný prostor, přičemž se dramaticky nepodkopávají, ba právě naopak. Válka a vojáci jsou podáni značně naturalisticky. Díky velmi dobrým hereckým výkonům film působí místy dost moderně. (31.01.2022)