Mlčení

Ono je už z režiséra tohoto filmu patrné, že tento film nebude žádný nazdárek. Martin Scorsese má dar točit revoluční filmy dané doby a tento nebude výjimkou. Jen je problém, že nenabízí jednoduchý, smysluplný a logický příběh. Japonci jsou totiž všechno možné, jen pro nás ne úplně pochopitelní a je třeba je dlouze studovat. A možná právě proto je tento film tak zajímavý a možná právě proto je to důvod, že se rozhodl Martin Scorsese natočit takový kousek. Přitom naprosto chápu tu tichou kameru, za kterou mluví obraz toho, co se na dané scéně děje. Tenhle film je tím totiž natolik zajímavý, že je vlastně hrozně nepřístupný. Však posuďte sami. Délka filmu je 161 minut. Většinou času ve filmu zažijete ticho, zmar a dva kněze, kteří jsou evidentně někde, kde by být vůbec neměli. Divák se vlastně ani nemůže divit tomu, co vidí. Čemu jsem se ale divit dokázal, tak výkonu Andrew Garfielda, který už dávno není tím nedomrlým Spidermanem, za což jsem ho dřív měl. Konečně se také mohl projevit. A spolu s naprosto úžasnou kamerou jsou to dva důvody, proč stojí za to tenhle film vidět. Já byl nadšen. Sice Mlčení není jednoduchý film, ale má plno úžasných momentů. A ty stojí za to zažít! (27.02.2017)

Chápu, že Scorsese chtěl tímto filmem něco (pro něj nejspíš velmi důležitého) říct a vlastně ani nemohu rozporovat, že v tom uspěl, jenže ne každé sdělení může uspět i jako filmové zpracování. Neřekl bych, že problémem je přímo stopáž, jde spíš o monotónnost, s kterou film neustále omílá ono utrpení křesťanů v Japonském 17. století. V historických filmech nemám, na rozdíl od těch současných, problém s náboženským rozměrem, ale tady mi přišlo, že Scorsese užil zbytečně mnoho slov k vyjádření prosté myšlenky - a to se přitom film jmenuje Mlčení, ha! 6/10 (08.02.2017)

Ahooooj, opičky! Já jsem otec Pederast a tohle je bratr Efebofilus. Ovečky už jsou ve stádě, tak jsme přijeli naučit píchat nezletilé ministranty i vás, jakož i nakrást a naterorizovat si pár budoucích restitučních nároků. Je tu s námi i Chesus Gonzáles, daleko větší frajer než ten váš přičmoudlý pupkáč, a jestli na něj plivnete, skončíte jako švábi, místo abyste mohli navěky sterilně čurákovat po kolena v mlze a foukat cherubínům do šalmají. Navíc s Chesusem můžete dělat jakékoliv kurvárny, stačí potom pouze párkrát zarecitovat pomatenou básničku, vše odpuštěno a s klidným svědomím buďte zmrdi znovu. Fanaticky vás zkudlankujeme, ať chcete, nebo ne, takže se teď budeme skoro tři hodiny tvářit hrozně útrpně, ublíženě a zmučeně, přitom se jen otravně do zblbnutí modlit a nudně řešit blahoslavená dilemata z pičoidní fantasy. *** Tak, a je to v hajzlu! Po Štefanovi se vydal směr prdel už i Marťas a dříve tutové pilíře světové kinematografie leží zhrouceny v radioaktivním prachu z homixiád, telenovelických kýčů a artových svinstev. Soudnému divákovi po téhle ukrutné ubíjející hemoroidiádě s odpudivým nehereckým jelimanem v hlavní roli nezbývá, než jen vyslat děkovnou modlitbu ke svatému Ripovi, patronovi všech těch šikovných zlodějů audiovizuálních děl, za to, že nemusel vyhodit banditské výpalné zaprděnému Cinestáru, mohl u toho pohodlně ležet s prstem na velmi vytíženém tlačítku FFW, pouštět si ve vedlejším okně třeba Kasíno nebo Mafiány, a se slzou v oku vzpomínat na doby, kdy ještě filmy bývaly zábavné. (31.01.2017)

Uf, tak tohle bylo něco ! Připomnělo mi to Zajatce japonských ostrovů, kde jsem měl s podobnou tématikou a také pověstnou japonskou krutostí své první setkání... Japonsko se zkrátka bránilo křesťanství o němž tušilo, že jej může zevnitř rozložit podobně jako se to stalo v dávném Římě. Japonci už toto pochopitelně věděli a také věděli, že by se přeuspořádal celý společenský systém včetně dosavadního hlavního budhistického náboženství. Císař a správa země toto samozřejmě nechtěla dopustit a tak začali být křesťané pronásledováni podobni jako ti první v antickém Římě. Jít do takového místa na misijní cestu, to už tedy řekvu vám chtělo hodně velkou kuráž a víru. Jenže on svět vypadá jinak ze stinných chodeb jezuitského kláštera v ,,civilizovaném'' Portugalsku poloviny 17. století a jinak obalen otepí slámy na připravené hranici kdesi v Nagasaki. Kdo zná historii uvědomí si ten podivný paradox. zatímco v Evropě a hojně i v Portugalsku tou dobou probíhají hony na čarodějnice a tisíce lidí jsou upáleny na hranicích ve jménu křesťanství, na druhé polovině světa jsou upalováni křesťané a misionáři jakožto šiřitelé bludů ohrožujících řád země. Film má však i duchovní rovinu. Rovinu osobní odvahy, rovinu víry v Boha. Je tu se mnou když trpím? Proč shlíží na masakry a nezasáhne? Trpí mučení a popravovaní šeptajíc modlitbu či přímo Kristovo jméno méně? Ulevuje jim než je přijme tam nahoře, kde už není bolesti a strádání? A co když člověk opravdu věří bludu. Co když žádný Bůh není a všichni ti mrtví jsou jen zbytečné oběti vlastního omylu a hrdosti? Stačí odvolat. Stačí šlápnout na podobiznu Krista a skončí věznění i kruté popravy křesťanů sloužící jen a jen ke zlomení vlastní víry... Jak říkám, bylo to skvělé. Moc se divím zdejšímu chabému hodnocení. Zpracování bylo naprosto dokonalé, užíval jsem každičký jednotlivý detail oděvů, zbraní i budov. Také jsem si uvědomil jak je Japonsko krásná země co se týče přírody. Scorsese nám zase jednou naservíroval parádní velkofilm a snad jen proto, že se týká křesťanství jej někteří zavrhli či nepochopili... To je ale jen a jen jejich škoda. Pro nás by z toho mohlo plynout ponaučení. Podobně jako tehdy Japonsko, postupně se u nás uchytává také jedno náboženství. Na rozdíl o křesťanství si zatím ještě neprošlo vývojem a transformací, je stále kruté a netolerantní jako ve středověku kdy vzniklo. Jmenuje se islám a i ono to tu může zcela rozložit vše jak doposud známe a to k horšímu. Já dávám za 5 korálků růžence ! * * * * * (31.12.2018)

Ja mám veľmi rád Martina Scorseseho, hoci musím povedať, že narozdiel od väčšiny som nebol a nie som fanúšikom filmu The Wolf Of Wall Street. "Silence" je na druhú stranu ale celkom iný film a mám pocit, že som sa z neho aj skutočne niečo dozvedel. Napriek tomu, že si myslím, že je to viac fikcia založená na určitých aspektoch histórie. Pomenujem to tak. Pre mňa je to ale hlavne film, ktorý nám kladie otázk, kým v skutočnosti sme a ako ďaleko sme ochotní ísť pre niečo, v čo veríme. Nie som osobne silným kresťanom. Dokonca by som si dovolil tvrdiť, že viac verím v človeka a jeho činy, než myšlienky cirkvi a podobne. Pretože to je to, čo z nás robí ľudí. A nie myšlienky, ktoré sa naučíme z kníh. Tento film mi to tiež poukazuje. Nie je to len o viere. Je to aj o tom, ako ďaleko a ako veľmi sme schopní za niektoré veci bojovať. V poslednej hodine filmu padajú veľmi dobré myšlienky. A plus ako som spomínal vo svojom komentáre k filmu Glassland, pomalé tempo mi vo filme nevadí, pokiaľ sú postavy a príbeh dostatočne zaujímavé na to, aby ma to držalo. Plus rovnako nás musí držať pri vedomí to, čo sa reálne deje na obrazovke. Tu to funguje. Rodriduesova cesta je zaujímavá, je emotívna a vidíme ho ako človeka neotraseného až po človeka, ktorý nedokáže uniesť toľko utrpenia, na koľko sa musí pozerať. V tomto smere je to pre mňa fungujúce. Veľmi dobre zrežírované, rovnako aj zahrané a aj vizuálne je film strhujúci. Viem si predstaviť, že to niektorých ľudí nenadchne, ale ja som si film skutočne užil. Alebo by som asi skôr povedal, skutočne ma dostal. Hodnotenie: A (05.02.2017)