Rolling Stones

Pár Scorseseovských srandičiek tam je, ako napr. cvaknutie fotoaparátu v telefóne, hrátky so strihom (Jager bez gitary urobí prudký pohyb presne v momente kedy začne hrať riff ďalšej skladby a v nasledujúcom zábere vidíme, že je to práve on kto ten riff hrá) a tiež veci, ktoré skutočne len tak v koncertných záznamoch nevidíte, ako keď záber na Richardsa spredu ako hádže trsátko do hľadiska nasledovaný záberom fanúšika ako ho chytá, ale to bohužiaľ nezachráni fakt, že príliš dlho je to len pekný záznam koncertu. Čo by nevadilo, ale ako nefanúšik Roling Stones som sa dosť často nudil. Niektoré piesne sa mi ale páčili. Asi najviac tá s černochom. (09.06.2009)

Skôr než dokument mi tento snímok pripadal ako záznam z koncertu obohatený o zopár (minulých i súčasných) rozhovorov s členmi kapely. K Stone-om mám neutrálny vzťah - ich hudba je fajn, ale nijako výnimočne ju nevyhľadávam - ich fanúšikovia si však pokojne môžu k môjmu hodnoteniu pričítať jednu hviezdičku a skalní fanúšikovia, ktorí by za ohorok cigarety Keitha Richardsa položili život, nech si pričítajú rovno dve. A keď už je reč o Richardsovi, tak musím povedať, že vďaka tomuto filmu som o ňom zistil to, že robí omnoho lepšiu show než Mick Jagger a hlavne, že v mladosti to bol fakt Jack Sparrow ako vyšitý. (04.07.2008)

Skrze pravopidivný úvod, kdy ani není jasné, o čem to ten Scorsese žvaní a proč je jeden záběr černobílý a druhý barevný, se dostáváme k odpalu divadelní koncertní show, kterou v takovém nasazení (a v takovém věku) umí snad jen Stouni. Především tedy válcuje Jagger osobně a Scorsese stříhá do nekompromisního tempa úvodních tří vypalovaček jeden pěkný obrázek za druhým. Posléze velice trefně střílí i jednotlivá intermezza v podobě vykopaných rozhovorů z televizních archívů. Co si přát víc? Snad jen o trochu nižší rozlišení, aby se na velkém plátně ztratil již notně zhuntovaný kožní povrch hlavních aktérů. Občas to není pěkný pohled, ale co - dopadneme tak všichni. (21.09.2008)

Mírně nadprůměrný koncertní záznam. Scorsese už rozhodně natočil lepší filmy, přesněji řečeno, všechno, co jsem od něj zatím viděl včetně těch hudebních, bylo lepší :-). Přestože jde o sestřih dvou koncertů, není to tak dokonalé, jak tu někdo píše (Jacka Whitea, Aguileru a Keithovy písně bych klidně vystřihl). Nejzajímavější na celém filmu je to, že Stones jsou asi jediná kapela, která i ve svých 150 letech dokáže nevypadat na koncertě ani na plátně trapně. Což je myslím povzbuzující zjištění pro všechny důchodce. (21.10.2008)

dvě hodnocení. 1. po filmařský stránce jasná pětka (hvězd), jednička (podle, když by se to hodnotilo jako na vysvědčení). Že je Marty vynikajicí filmař ví každej, takže i tento portrét je bezchybnej a nelze mu nic vytknout. 2. Na druhý straně koukat dvě hodiny ty zmuchlaný tváře v detailech to je jen pro masochisty. (20.02.2010)