Rolling Stones

Přiznám se že Scorsese je jeden z mých nejméně oblíbených režisérů a jeho filmy jsou podle mne jen nadhodnocené, i když dobře zpracované filmy, bez šťávy a alkoholu. V dokumentu Shine a Light však dokázal, že s kamerou dokáže neuvěřitelné věci, a v práci se světlem se blíží snad i Stanley Kubrickovi. Bravo. (13.12.2008)

Rockovou hudbu hodně můžu, ale přesto nejsem nějak velký fanoušek Rolling Stones - nevyrostl jsem na nich, jen je uznávám jako legendu od které znám pár písní (asi jako každý člověk na planetě), rád si je občas poslechnu, ale do playlistu si je sám od sebe moc často nezařadím... něco jako Beatles, nebo Elvise. Ať už ale někdo Stouny miluje, nebo třeba jen toleruje, Scorseseho "dokumentární" záznam jejich koncertu musí nadchnout každého komu hudba a koncerty něco říkají. Až na úvodních pár minut ve kterých se Marty snaží o nějaké úlety bokem od Stounů k reflexi samotného natáčení, kterýmy nejspíš chtěl záznam ozvláštnit ale ve výsledku mu spíš ubližuje, stojí všechno na dokonale natočených záběrech nejgeniálnějších dědků s kytarami kteří kdy brázdili podia. Vizuálně jde o nejlépe natočený koncert jaký jsem kdy viděl, s výborně komponovaným každým záběrem a který pouhým stylem snímání a střihu posouvá písničky nahrané během jediného koncertu do úplně jiných nálad, od velkolepé show s vypalováky jež zná celý svět, přes kamarádskou jam seasion mezi lidmi které hudba prostě baví, až po komorní "klubové" bluesové zpovědi Keitha Richardse provázené intimními záběry na jeho věky zbrázděný obličej... s neodmyslitelnou cigaretou v koutku a smutným leskem v očích. Je neskutečně fascinující jak to banda pětašedesátiletých seschlých dědků dokáže rozpálit na koncertě s takovou energií že by jim většina mladých kapel mohla závidět, Mick řádí na podiu jako by zase frčel na drogách a spolu s Kiethem baví publikum jako by to nedělal už milionkrát předtím. Jediné co mi na tomhle záznamu koncertu vadilo bylo počáteční řešení technických aspektů natáčení, když přitom mnohem zajímavějsí by bylo podívat se do skutečného zákulisí koncertu, protože jestli něco dělá z tohoto záležitost pouze zajímavou místo nadčasové, tak je to právě tohle... Prostě méně Scorseseho a více Rolling Stones. No a pak trochu osobní zklamání - přímo na samotném koncertě nezazněla má oblíbená Paint it Black :) _Bez ohledu na to jak moc má člověk rád jejich hudbu, už kvůli kvůli fascinující energii která z toho sálá, rámcování jejich kariéry prostřihy na dobové reportáže a rozhovory a dokonalému technice natáčení... už kvůli tomuhle stojí za to jít do kina. Tohle není film, tohle není dokument, tohle je Rock'n'roll. (23.07.2008)

Občas si zaválím s kameny, ale existuje mnoho kapel, které poslouchám raději a častěji. Přesto chovám k těmto "nesmrtelným" pardálům jistou úctu a tak jsem doufal, že jim to slavný Scorsese moc nezkazí nějakým velkým uměním. Nezkazil, protože nebylo co. Koncert to byl totiž průměrný, černobílého vzpomínání zase tak moc nebylo a já určitě nejsem takový fanda, aby ze mne padaly hvězdy za každé Mickovo zavrtění zadnicí. Pokud tedy něco zůstane v mé děravé paměti, tak to budou zoufalé režisérovy žádosti o předání playlistu, protože to bylo hodně zábavné. (17.03.2015)

Nejsem žádný velký fanoušek Jaggera a jeho partičky (ne, že bych neposlechl, ale absolutně mě v mém hudebním vývoji minuli), možná i to je důvodem, že mě tento Scorseseho dokument? (opravdu to byl prostě jen efektně sestříhaný koncert.. ty 2 minuty vsuvek z něj dokument dle mého nedělají) nijak neoslovil. Navíc tihle už pětašedesátiletí chlapíci nemají koule na svém místě a jízda ve stylu country nebo blues zkrátka není nijak zvlášť dechberoucí. (20.09.2008)

Mé vlažné hodnocení spočívá hlavně v tom, že nejsem fanouškem Rolling Stones a i když mám pár písniček od nich rád, tak když slyším třetí za sebou, tak mě prostě nudí. Stejné je to i s tímto filmem- po dvacetiminutách mi už nenabídl nic, co by mě nějak zvlášť zaujalo - prostě dobře natočený koncert Rolling Stones. (30.12.2011)