Prach času

Neživotné umění. Řím, Kazachstán, Berlín, Sibiř, Amerika, Kanada, přítomnost, minulost, minulost částečně jako vzpomínky i jejich filmový záznam. Po chvíli mi přestávalo dávat smysl, kde a kdy to vlastně jsem. O minulosti jsem si myslel, že tam lidé mluví tak strašlivě šroubovaně a pateticky, protože hlavní hrdina natočil špatný film. Pak jsem si všiml, že i v přítomnosti lidé vypouštějí věty, které si určitě museli připravovat aspoň týden předem. Doplňte si tunu klišé a spoustu známých symbolů a budete mít obrázek kompletní. Občas to bylo tak neskutečné, že mi nestačilo jen kroutit hlavou a obracet oči v sloup, ale hlasitě jsem se zasmál. Jak říkám, umění! (06.10.2012)

V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. (27.03.2009)

Jeden film Angelopoulose už jsem viděl, Odysseovu cestu - nahrál jsem si ji kdysi z ČT2, protože v tom hrál Harvey Keitel, a musel jsem to dát na několik etap, tak "poctivé" to bylo... Tento film je naštěstí "jen" dvouhodinový, zato poctivě artový je stejně a rozložení do několika částí by mu sedlo tak jak tak (minimálně pro snadnější vstřebání ze strany diváka). Zatím co v Odysseově cestě před lety uvízl v mlze, úzkosti a časozpytném prostoru Harvey Keitel, tentokrát to zbylo na Willema Dafoe a z pozice hereckého výkonu není potřeba u něho i ostatních (hodně dobrý Bruno Ganz) cokoliv vytýkat. Atmosféra utýrané rozvláčnosti je ale na hraně mezi zajímavým a nudným a to potom nepomáhá ani režisérova schopnost zinscenovat obyčejnou davovou scénu, tak bezchybně zalidněnou, že je to až výjimečné (srocení davu při ohlášení Stalinova úmrtí, výšlap po dlouhých schodech - mimoděk mi připomněl pochod španělských vojáků džunglí v Aguirre, hněv Boží, ...). 60% (06.06.2009)

I skoni tou chronou - Prach času: tak Theodoros Angelopoulos poezii globalizoval, své hrdiny propojuje se všemi významnými událostmi světových dějin - holokaust, stalinismus, vietnamská válka, Watergate, pád berlínské zdi. K tomu přidává řeckou rozpolcenou duši, děti v berlínské Stanici ZOO, nehostinnou stranu vlastní profese, neschopnost vzájemného dorozumění a mateřskou i osudovou mileneckou lásku s palčivou niternou bolestí ve vzájemně neodlučitelném spojení. Minuty zoufalství a vteřiny štěstí, výkřiky odhodlání, stahy porobení, vítězství konzumu, panika ze ztrát hodnot, osamělost a vášeň, život, smrt, choreografická estetika obrazů a vzdouvání ňader poezie - tak se jeví Theodoros Angelopoulos a jeho rozpjatá ambice ve stáří po zachycení vidění světa a vnímání člověka v zajetí jednak politických vášní, ale též lidských niterných pocitů. Je to neskromné, mohutné, obrazy zručné tvarované, ale akty poezie jsou unavená, uondané, utrápené. Hrdinkou globalizovaného umění a moderního tvaru antické tragédie je Elení (příjemná Irène Jacob), řecká žena, jež je vláčena životem obecnou nepřízní politických doktrín k lidem. Možné nabytí štěstí nitra udržuje naději a život na nohách. Hlavní mužskou postavou filmu je A (Willem Dafoe), alter ego tvůrce a filmový režisér, vyrovnávající se přese práci s minulostí a intimní bolestí. K výrazným postavám patří též německý žid a záskok osudové lásky Jacob Levy (příjemný Bruno Ganz) a Elenin osudový muž a otec jejího proslaveného synka Spyros (Michel Piccoli). Z dalších rolí: bývalá manželka režiséra z východního Berlína Helga (Christiane Paul), vnitřně rozervaná dceruška režiséra A a Helgy Eleni (Tiziana Pfiffner), snaživější režisérova asistentka v římském Cinecittà Jane (Alessia Franchin), nebo nejlepší kamarádka malé Eleni (Chantel Brathwaite). Prach času - to je snaha o uspokojení ctižádosti filmového básníka v jeho pokročilém věku, v němž chce dosáhnout globálního uznání globalizovaného světa. Přestože neschází filmu jistý půvab, jde o poezii unavenou. Svým způsobem zde Theodoros Angelopoulos hledá smíření se životem, smrtí a národní rozpolceností. Jest to dílko sympatické a velkolepě naaranžované a smutně utrápené (01.08.2021)

No! V tomto pripade Angelopoulos uz dost tlaci na pilu, ve zhruba petasedmdesati leetch natocil neco jako Putovni divadlo, jenze tehdy mu bylo podstatne mene. Takze obdivuji energii, s jakou se do filmu pustil, snimek je vyborny, nicmene s intenzitou to pretahl az moc. Kazdy autoruv film je velmi pozoruhodny. Nuti divaka pozrone sledovat od zacatku dokonce a nijak mu to neulehcuje napr, tim. ze nestriha pri zmene casove roviny, postavy pri flashbacich neomlazuje atd. Klidne jen tak dal, velmi se tesim na zaverecnou cast trilogie, jen bych si pral mensi kapky. (10.04.2009)