Muž z Londýna

Černá žluč melancholie rozlitá v bezčasovém prostředí na bezpředmětném místě. Postavy vzpírající se existenciální nutnosti volby. Tarr vytváří svůj koncept místa, kde čtvrtý rozměr naprosto ztrácí význam a zbývající tři si svoji integritu drží jen s vypětím všech sil. Táhlé expresivní záběry podbarvené hudbou Mihály Viga vytváří zcela novou dimenzi. Kamera se pomalu pohybuje, krouží a kličkuje mezi hlavními protagonisty tohoto halucinogenního světa a pozoruje, často se značným odstupem, okolní děj. Svou jednoduchou kriminální zápletkou inklinuje Muž z Londýna k noirovému sub žánru, čemuž by ostatně v hodně povrchní interpretaci odpovídalo i celkové ladění filmu. Tarr ale používá mnohem rafinovanější, nějaké vymezení přesahující, schémata. Mizanscéna každého jednotlivého obrazu je dokonalá a záběry se za velmi pomalého tempa spojují do kontinua. Čirý transcendentální zážitek. [PROJEKT 100 2010] (27.02.2010)

Šnečí tempo, dlouhá stopáž, nekončící záběry a jejich pomalé poodkrývání. Kamera dále zabírá obličeje postav a sleduje v nich zrcadlící se emoce jenom, když se jí zachce (někdy výrazy nevidíme, jindy si je užíváme až moc). A aby té zlomyslnosti nebylo málo, jsou ještě sem tam divákovi odpírány informace („výslech“, chatrč). Přitom přesto všechno jsem se nestačil ani na chvíli nudit, užíval si hlavní téma morálky (svědomí), hypnotickou atmosféru (na které má lví podíl krásná akordeonová hudba) a herecké výkony. Zvláště ten Krobotův, kterému jeho role jako by byla napsána přímo na tělo (je v ní naprosto přesný). Jako zápor bych však viděl jednání postav, jejich motivacím jsem prostě nevěřil a nechápal je. Proto pouze silné 4*, jinak velká spokojenost (moje první setkání s Tarrem tak dopadlo nad očekávání dobře). (06.08.2014)

Filmařské umění Bély Tarra je vyjímečné a svou vyjímečností chvalně i nechvalně známé - jak pro koho. Jeho záběry jsou - a potvrdily mi to zatím všechny doposud zhlédnuté filmy - plné kontemplace. Tarrovy filmy jsou naplněny klidem a prostorem, který vám dovolí se s nimi ztotožnit, prolnout a rozjímat. Z komentářů, které čtu, a z názorů, které slýchám, mi vychází jednoznačně následující: Většině diváků vadí: 1) délka stopáže a záběrů 2) nedostatek akce ve scénách a 3) minimalistická hudba, kterou někteří označují dokonce za ticho. Z čehož vyvozuji, že obecně je pro "konzumenta" podstatná: 1) délka konzumace 2) množství pasivně vstřebaných vizuálních prvků 3) množství pasivně vstřebaných zvuků. Tarrovy filmy vyžadují spolupráci, i když se jedná o činnost nenápadnou a intimní. Zastavit se v "tichu" a "vyprázdněném prostoru" je opravdu těžké... (22.11.2008)

Stejně jako veškeré předchozí snímky Bély Tarra, i Muž z Londýna je ukotven v režisérově výjimečné stylistické vizi, a předmětem zájmu vypravěče, potažmo také diváka, nemá být příběh, ale spíše strukturně precizní kompozice záběrů, duchovno obklopující svět hlavních postav a časová výstavba jednotlivých scén. Ve filmu s detektivními prvky, kde ústřední událost představuje vražda a v centru vyprávění stojí její jediný svědek, tak není vytvářeno napětí tím, že by se vražda očekávala (odehraje se hned v úvodních minutách) nebo se směřovalo k jejímu vyšetření, napínavý je spíše každý pomalý záběr, který pozvolně začíná, následně dospěje ke svému klíčovému sdělení a nakonec opět volně doznívá, ačkoli jakákoli akce již skončila. Film tak dokonale reflektuje osamělost hlavního antihrdiny, pracujícího v liduprázdném přístavním doku, ukazuje jeho vnitřní dilema, jak naložit s peněžní sumou zanechanou na místě činu, a dopomáhá pomalým tempem divákovi, aby se v bezútěšném prostředí dokázal aklimatizovat a vytvořený svět přijmout jako realistický. A co se Miroslava Krobora týče, jeh výkon je skutečně přesný a jistým způsobem strhující, přál bych mu další takové příležitosti.. (06.01.2017)

PROJEKT 100 2010 Adaptace příběhu Muž z Londýna [1934] jednoho z nejpřekládanějích žánrových autorů Georgese Simenona (tentokráte bez Maigreta) a zároveň předělávka stejnojmenného francouzského filmu z roku 1934: to je nejnovější, 7 let natáčený a na Zlatou palmu v Cannes nominovaný "film noir" Bély Tarra. Tarr totiž pochopil, že označení "film noir" je pouhým stylem, který dovede famózně napodobit, a s vyprávěním si může dělat, co se mu zamane: třeba rozevírat časové rámce, jak je pro něj typické_____ Ostré přechody mezi světlem a stínem, ženská postava typu femme fatale, která svede hlavního hrdinu na scestí a dovede ho do záhuby, všudypřitomný prosáklý pesimismus z filmu vyzařujícíi, nejednoznačný hlavní hrdina, kterého čeká "nešťastný" konec... to všechno tady, až na ty voice-overy, je. Charismatický Miroslav Krobot představuje postavu, kterou by ztvárňoval Bogart, kdyby se usadil a narostlo mu panděro. Britská "jarmanovská" herečka Tilda Swintonová je i v těch několika málo scénách uhrančivá a intertextové odkazy nejenom ke klasikám stylu/žánrového adjektiva [Třetí muž], ale i k sobě samému ["hrdinovu" dceru zde hraje ona holčička vraždící kočky ze SATANSKÉHO TANGA] dávají za pravdu Tarrově tezi natáčení jednoho filmu pořád dokola po celý život._____ Na druhou stranu kamera zde nenásleduje postavy, a tak je složitější, ba zhruba nemožbé položit se do vyprávění, jako je tomu např. ve WERCKMEISTROVÝCH HARMONIÍCH, protože kamera zde slouží jako pozorovatel (nikoliv zachycovatel). Narace je zde nechronologická, takže si divák musí skládat jednotlivé střípky syžetu k sobě, rekonstruovat fabuli spolu s postarším detektivem, k vytvoření celkového obrazu._____ Uhrančivá hypnotická kamera snímá herce v dlouhatánských, pečlivě komponovaných a promyšlených záběrech [ten uvodní má na 12 minut], z herců jsou ždímány skvěle minimalistické výkony [vadí akorát nepovedené předabování, které zvlášť při scénách hádek vyloženě ruší], hudba navozuje tu správnou mysteriózní, až lynchovskou atmosféru, jednotlivé předměty mají ve vyprávění ryze metonymický význam [páčky jsou zástupný symbol za nepřitmnou zbraň,prodloužení hrdinova falu] a typický McGuffin se ukáže pro vyprávění jako podstatný. Je to tak trochu jiný, přesto stejný Béla Tarr, u něhož mě nepřekvapuje, že se od fanoušků dočkal zatím spíše odmítavých reakcí a dobrá 1/4 sálu při projekci na MFFB odešla, Jirka Králík jako první [snobové]. O*R*I*N: ANO. (05.12.2007)