Paranoid Park

Tak neviem... Hudba je síce pestrá, ale vôbec mi tam nesedela - nehovorím že tam mal byť len hiphop či skaterský punk, no som presvedčený že určite by existovala nejaká stredná cesta. To by bol ale ten najmenší problém. Nemám nič proti filmom ktoré kladú dôraz na atmosféru a náladu, ale nemalo by to ísť úplne na úkor deja. Paranoid Park je tak do polky zaujímavý, no akonáhle sa záhada odhalí a už presne vieme, čo sa vlastne stalo, film zostáva stáť na mieste, nič už nerieši a neponúkne žiadne výrazné scény, emócie alebo dokonca nejaké vyvrcholenie. Na nejakom festivale iránskych filmov by to bolo príjemné spestrenie, ale doma ma to sklamalo. Asi hlavne preto, že trailer sľubuje niečo ako inteligentný teenagerský mysteriózny thriller plný psychológie a emócií. (15.12.2008)

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. (13.12.2010)

Neviem ako to Van Sant robí, ale nejako sa mu darí vyrábať artovky, ktoré dokáž osloviť aj mňa. Možno preto, že dokáže hluchotu a bezdejovosť natočiť pútavou formou bez toho aby z nej bola cítiť kŕč. A to ja mám rád. Celkom depresívny ale rovnakou mierou citlivý a hlavne s chuťou natočený malý film. 9/10 (14.10.2016)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. (03.03.2009)