Kontroverzní snímek, který natočil rumunský režisér Cristian Mungui a za který si odvezl Zlatou palmu. Snímek pojednává o dvou vysokoškolských studentkách za éry rumunského totalismu, těsně před pádem železné opony, kdy během jednoho dne jedna z nich podstupuje tehdy zakázaný potrat. Film je drsnou výpovědí nejenom o těžké době, ale, a to především, o silném přátelství.
Film získal nejvyšší ocenění, Zlatou Palmu, na letošním MFF v Cannes 07. Snímek byl také uveden na 42. ročníku MFF v Karlových Varech, v nové sekci, Otevřené oči, věnované výhradně filmům z letošního MFF v Cannes, které originálním způsobem posouvají ... (zobrazit celý text)
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nejsou příjemným filmem ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. Mungiu od prvních minut dává jasně najevo, že nám nehodlá nic zatajovat, že nehodlá nad ničím milostivě přivírat oči a obrušovat ostré hrany, aby nikomu neublížily. Oblíbené úsloví odpůrců hůře vstřebatelných uměleckých děl „umění bolí“ s tímto filmem dostává zcela nový rozměr. I když výjevy ze 4 měsíců někdy budí dojem obrazů z jiného světa, k událostem srovnatelně těžkého kalibru docházelo na mnoha místech světa před dvaceti lety. Před pouhými dvaceti lety! Můžete tvůrcům vyčítat drzé ignorování všeho dobrého, neboť jejich perspektivou bylo všechno jenom hodně, hodně zlé, anebo to prostě přijmout jako fakt a mít z toho depresi jako kráva. Na vlastní zodpovědnost. 90% Zajímavé komentáře: Radko, castor, RAiken, Martyr, jda23
Velmi zdařile vyprávěný, bodavě mrazivý pohled na pozdně Ceausescovo Rumunsko i na zoufalou situaci ilegální interrupce. Film nikam nespěchá, a přitom je tolik rychlý a tak neodvratně spěje ke svému absolutně nesmířlivému a katastroficko-rezignačnímu konci. Místa, v nichž se zdánlivě nic neděje - oslava narozenin Raduovy matky - jsou možná i palčivější tím, co divák cítí v pozadí, tím, co se děje tam kdesi v hotelu.
Po filmařské stránce jsem z tohodle snímku skákala do stropu radostí, protože ty několikaminutové záběry bez střihu, jen herci, jejich dialogy a kamera, byly prostě úžasné. Bohužel výběr dvou hl. představitelek mi více než vadil, byly mi silně nesympatické a já si k nim vlastně nevytvořila žádný vztah. Jen jsem tak bezdušše sledovala, jak vlastně interupce proběhne a jak se budou chovat poté, co se budou ony samy muset plodu "zbavit". Velmi silný snímek, režie pro mě nepochopitelně precizní, ale ty herečky...
Ceausescovo Rumunsko léta páně 1987. Fronty na jídlo, úplatky a další totalitní šrámy na duši společnosti. Pokud v této době otěhotníte, tak žádná sláva. Obvzláště jste-li chudá studentka v pokročilé fázi těhotenství, která si dítě nemůže nechat. Peripetie jednoho potratu a života během pozdního režimu vůbec. Syrové, perfektně zahrané a nám navíc, bohužel, nejen tématem blízké. Silná a velmi působivá výpověď s výtečnou minimalistickou kamerou.
Chtěla bych mít kamarádku, jako je Otilia, ale určitě bych nechtěla mít za kamarádku Gabitu a možná jsem já víc sobecká nebo byla Otilia až moc hodná a obětavá, ale to co ona udělala pro tu nemožnou holku, to bych já neudělala. Skvěle natočený film, působivý, věcná atmosféra komunistického města se všemi úplatky, nedostatky a podpultovým zbožím a v něm si jedna bláznivá holka chce dát udělat potrat. Ze scény, kdy Otilia bloudí nočním městem, mě úplně mrazilo v zádech.
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je název pro rumunské mučidlo 21. století. Neláme kotníky, nestrhává nehty, nepůsobí totiž žádnou fyzickou bolest, zato náležitě otestuje divákovu psychiku a nechává krapet pracovat fantazii. Husté! Ideální aerobní cvičení na spalování tuku, tep se může vyškrábat až ke dvojnásobku klidovky a na této hladině se udrží dobrých 60 minut...
TENTO FILM CHCI VIDĚT ZNOVU! Rumunské filmy tak často nevídáme. Je proto příjemným překvapením, když unaven přebytkem akcí v amerických filmech, setkávám se s tímto vyrovnaným evropským filmem, kde jsou i pětiminutové záběry bez jediného střihu. Téma filmu – potrat – je zajímavou sondou do duševna každé osobnosti a nikoho nenechá bez emocí. Film je zajímavý i z hlediska některých záběrů, kterých by nás americká kinematografie jistě ušetřila. Musím také vyzdvihnout herecké výkony obou hlavních protagonistek stejně jako představitele lékaře provádějícího potrat.
Jsou filmy "hodné" a "zlé". Pak jsou filmy, které vám přivodí depresi. A pak jsou 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, při jejíchž sledování máte chuť se schoulit do klubíčka a brečet v koutě. Hnusně realistický obraz jednoho důležitého špatného dne.
Tohle byl opravdu silný, silný zážitek... Autentické záběry, syrové zachycení skutečnosti, drsný příběh... Děj se odehrává během jednoho dne, divák je vtáhnut do života Otilie, aniž by znal nějaké souvislosti předtím. Brzy vyjde najevo, že ona dívka zařizuje tehdy zakázaný potrat pro svou kamarádku. A my sledujeme, jak se to dá zařídit, co to všechno obnáší a jak pevné pouto mezi sebou holky mají... Během filmu jsem cítila rozporuplné pocity, od znechutenství po naději, každopádně to znamená, že snímek je velmi emotivní a velmi hluboký. A musím dodat: velmi syrový.
Celý film působí velmi reálně - nemáte dojem, že sledujete nějaké promyšlené představení, ale spíš že se díváte na záběry domácí kamery, které zachycují jednu holku Otilii, co celý den dělala... a je to zrovna den, kdy její kamarádka Gabita je ve 4. měsíci, ve 3. týdnu a v 2. dni těhotenství. A kdy se konečně odhodlá dát dítě pryč. Tak náhle, jako vám Cristian Mungiu naservíruje jejich celodenní drama, tak stejně tak náhle ho ukončí. Prostě přijde noc a kamera se vypíná. A poperte se s tím jak chcete! A právě tenhle autentismus spojený s drsným námětem udělá to, že na tenhle film určitě nezapomenete...
