4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Film podobně jako Estonský Klass surově zobrazuje jeden velice ožehavý problém mladých lidí, avšak na rozdíl od Klassu se 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vydaly trochu jinou cestou. Jsou pomalejší, jak dějově, tak v délce záběrů, více ukecané a bez jakýchkoliv efektů, či hudby, ovšem co oceňuji nejvíc, jsou maximálně realistické a věrohodné. Díky slušné režii divák snadno pochopí celou situaci, vzklouzne do atmosféry a ani navzdory tomu, že se vlastně ve filmu toho TOLIK neděje, se nebude nudit. Jenže přesto mi zrovna tato bezdějovost některých záběrů trochu vadila, samozřejmě, že nevyžaduji nějakou akci a nemám nic proti "konverzačním" filmům, ale ono je přímo vidět, že například prvních 10 minut je ve filmu jen tak a nemá vůbec vliv na pozdější vývoj. Dále bych mohl ještě vzpomenout třeba na rozhovor mezi mužem provádějícím interupci a jeho matkou pozorovaný Otillou z auta. Taktéž postrádal hlubší význam... Ale to jsou jen detaily - 7/10 (15.04.2008)

Pvé minúty divák nevie čo, ale zato presne vie kde a kedy. V dobe ustrnutého marazmu boľševickej nadvlády, s dominanciou odpudivých verejných priestorov v šedočiernom povlaku a aroganciou malých pánov, uvedomujúcich si, čo to znamená mať schopnosť poskytnúť službu, nedostupnú zo strany vládnuceho systému. Dialógy riešiace podstatu sú plné úsečných viet, nervozity a klamstiev, uvoľnená reč sa vyskytne len v prípade, ak sa hovorí o zástupných veciach (atmosféra na večierku). Kamera zachytávajúca studené interiéry aj rozbité ulice s tlmeným osvetlením v dlhých záberoch výstižne dokresľuje bežný život v systémoch štátneho rozhodovania o majetku, službách i morálke. Do tejto situácie zapadá ako uliaty potratový príbeh jednej študentky, pomáhajúcej kamarátky a pochybného anjeličkára, v prostredí hotelovej izby s ošúpaným dreveným stolíkom a preblikávajúcim svetlom na chodbe. Zmar, bezvýchodiskovosť, riešenie len za cenu pošpinenia. Pozn. Lokálna osobitosť inak univerzálneho námetu o pomoci, klamstve a drtivom sklamaní z úspešného výsledku spočíva v ilegálnosti interrupcií v Rumunsku za čias Ceauşescuovho pro-natálneho programu (oficiálny zákaz platil v rokoch 1966-1989). (18.09.2008)

Exemplárna ukážka toho, ako sa má národ vysporiadavať na umeleckom poli kinematografie so svojou problémovou (v tomto prípade komunistickou) minulosťou. Až vtedy, ak natočíte takýto film, kde je natvrdo zobrazená atmosféra v spoločnosti určitej doby a autentické chovanie sa postáv v nej, môžete začať točiť konverzačné tragikomédie s komickými figúrkami. Česi išli na to opačne, ale už sa spamätávajú, slováci radšej vôbec nereagujú. TOP 20. (25.05.2012)

Jen jsem si vzpomněl na tenhle film a běhá mi mráz po zádech, je mi trochu špatně a jde na mě deprese. Tento snímek oceněný Zlatou palmou v Cannes patří k tomu nejlepšímu, co se v roce 2007 urodilo. Nekonečné záběry bez střihu, surovost a splín. Nejvíce mě dostala večeře Otilie u rodičů (a přátel rodiny) přítele, ten nekončící záběr se vám zkrátka dostává pod kůži, ze začátku posloucháte konverzaci kolem stolu, ale za chvíli přestává svět kolem existovat a sledujete jen Otilii, která.. ale nebudu tady prozrazovat nebo zabředávat do klišé. Oproti tomu bych režisérovi vytkl záběr, ve kterém kamera zabírá mrtvý plod. Samozřejmě, tohle prostě na člověka dolehne, ale není to trochu samoúčelné? Sám si nejsem jistý, ale myslím, že moment, kdy Otilie nahlíží do koupelny, by byl výřečný dost. (12.02.2008)

Chtěla bych mít kamarádku, jako je Otilia, ale určitě bych nechtěla mít za kamarádku Gabitu a možná jsem já víc sobecká nebo byla Otilia až moc hodná a obětavá, ale to co ona udělala pro tu nemožnou holku, to bych já neudělala. Skvěle natočený film, působivý, věcná atmosféra komunistického města se všemi úplatky, nedostatky a podpultovým zbožím a v něm si jedna bláznivá holka chce dát udělat potrat. Ze scény, kdy Otilia bloudí nočním městem, mě úplně mrazilo v zádech. (04.10.2007)